Norsko - Archiv expedic

Víkendové setkání - Memoriál Vládi Boušky

Offroad orientační závod "Memoriál Ládi Boušky 2019"

Jistě si mnoho z vás vzpomene na Vláďu Boušku, který s námi jezdil a pomáhal vždy ochotně při organizaci různých akcí. Již je to více jak rok, co nás tragicky opustil při havárii na své motorce. S Milanem Holým, který provozuje Enduroškolu, a který měl s Vláďou také velmi blízký vztah, jsme se dohodli, že tento memoriál, který se rozhodl Milan zrealizovat, uděláme společně, a to motorky i auta, neboť i Vláďa jezdil nejen s námi svým Mercedesem Wolf, ale i s Milanem na BMW GS.

Jak celý závod viděla posádka č.1

Projeli jsme celou trasu po trati, za což jsem rád, že jsme to zvládli, dojezd 16:28, tedy přesně na setmění, na konci v hospodě jsem byl rád, že jsem rád, bylo to náročné.
Vlastně celý závod jsme jeli na první autopozici, takže před námi max. vyjeté koleje od motorek a někdy jsem přemýšlel, zda tam auto projede nebo ne, nakonec jsme si poradili se všemi nástrahami bez navijáku, který nám stejně nefungoval, uzávěrky jsme použili 2x, 1x jen zadní, 1x obě najednou.
Až na drobné chybky v navigaci to bylo po celý závod OK, bohužel jen do bodu 93. "po zelené", tam jsme přehlídli zelenou odbočku a zakufrovali na dobrých 30 minut, když jsme cestu našli, čekal nás další problém na bodu 95, tam bloudilo i pár motorek, obrázek na tomto bodu je do teď pro mne velkou záhadou, no nakonec jsme se i tady zorientovali a pokračovali stále na 1. pozici k bodu 100 - 101. tady opět bloudíme, na lesní cestu se nám nechce, nevidíme vyjeté koleje, nevíme, zda se tam pustit, nevypadá to bezpečně, nakonec tam vjíždíme a je to správně, bohužel další ztráta 15 min., konec vedení v soutěži na bodu 116. "stříbrná na dubu", tam nás dojela posádka Pepíno a bylo jasné, že první místo je již minulostí, hned ve sjezdu mezi smrčky redukovaná 1 to do nás Pepíno zezadu napálil, rozbité světlo, ohnutý nárazník včetně ramen držáku rezervy, nárazník až v blatníku...no co , jedeme dál, vyřešíme potom, chvíli nato se objevuje vítězná posádka Lucka - Martin a my začínáme bojovat o 3. místo, které jsme nakonec snad získali. Navigační chyby, některé zbytečné, trochu mrzí, ale nedá se nic dělat, celkově super zážitek, navigátor odvedl super práci, auto drželo a šlapalo jak hodinky.
V hospodě jsme počkali na vyhlášení a jeli domů, navigátor potřeboval do Prahy a já jsem byl taky hodně unavenej, byl to výživný den, moc jsme si to užili.
Tak někdy příště.

Jak celý závod viděla posádka č.3

Nevěděl jsem co mě čeká, jak bude vypadat itinerář. Trať podle propozice je vyhlídková bez zvláštních nároků na techniku a obutí. Auto má mít redukci, to je ale normální, auto bez redukce není podle Radka normální auto. Nakonec se mi v pátek před desátou přihlásil i spolujezdec tak jsem se těšil na sobotní ráno. Čas startu byl posunut o půl hodiny dříve, tím dal organizátor jasně najevo, že dojezd bude za tmy. Upevnil jsem tedy na střechu auta přídavná světla.
Ráno bylo počasí nepříjemnější než slibovala předpověď, tepleji ale mlha, déšť a vítr, pocitově bylo vlezlo, Motorkářům jsem nezáviděl. Rozprava byla stručná, podstatné bylo řečeno v první větě. Doplnění roadbooku bylo srozumitelné. Roadbook měl 7 stran A4 se 134 průjezdními body.
Radek z taktických důvodů, pro udržení offrouďácké morálky, odmítl prozradit místo dojezdu (individuálně pouze telefonicky a jen v případě nouze).
Toto hned vzápětí prolomil Milan a oznámil všem kde je cíl.
Od původních propozic Radka ("jedná se o lehký a romantický offroad"), se odchýlila informace Milana, že při zkušebním průjezdu musel být použit naviják a druhé upozornění bylo pouze pro naší posádku, že jsou tam dvě překážky, které určitě nepřekonáme. Radek doplnil, že trať je 170 km dlouhá a že máme jet svižněji, nezapomněl ale upozornit na Svatomartinské posvícenské hody u průjezdního bodu 83, čímž byla potvrzena moje domněnka, že se pojede až do úplné tmy.
Odstartovaly motorky, byli jsme ujištěni, že jedou na trati podstatně rychleji a tím pádem se s nimi potkáme až v podvečer, v cíli. Po deseti minutách od poslední motorky startovali, v intervalu jedné minuty plechovky. Nám byla přidělena startovní pozice 2.
První dva průjezdní body byly v dohledu z místa startu, takže jsme věděli i bez itineráře, že z parkoviště na silnici doprava a po 400m odbočíme ze silnice doleva na polní cestu. Průjezdní body byli značeny srozumitelně, šlo to po startu dobře. Na polních cestách bylo vlhko, klouzalo to na trávě i na bahně.
Projeli jsme, podle mne dost svižným tempem, prvních 5 bodů a udivilo mi, že jsme nezahlédli koncová světla před náma jedoucí (a favorizované) posádky s číslem 1. Usoudili jsme, že se tedy asi opravdu závodí. Na průjezdním bodu 6 ale udělala favorizovaná posádka, s číslem jedna, evidentně navigační chybu a po našem odbočení vpravo se zařadila za nás. Vzájemně jsme si s navigátorem potvrdili domněnku, že jsme se dostali do vedení kategorie aut a musím přiznat, že mi to potěšilo. Mezitím jsme najeli na asfalt. Radostně jsem po mokré silnici pokračoval svižným tempem. Asi tak ve třetí utahující se pravé zatáčce mne moje, ne úplně sjeté AT pneu, proti mé vůli zařadili z pravé strany vozovky do protisměru. Pomyslel jsem na motorkáře. Navázali jsme s posádkou startovní číslo 1 radiovou konverzaci. Na můj dotaz, jestli jim to také trochu, na jejich zánovních STT, klouže, dostal odpověď, že ani trochu. Nevím, jejich výhodou mohli být, na rovném povrchu, obě tuhé nápravy. Na můj nevážný dotaz, zdali chtějí před nás, vážně odpověděli, že nemusím uhybat hned a nezbytně nutnou dobu to za námi vydrží.
Střídal se asfalt s polňačkama, chvílema lesem. Pořád slabě pršelo. Potkali jsme početnou skupinu cyklistů. A záhy se před námi objevil jezdec na enduru. Lesní úseky byly, vyjma močálů a kališť, úplně suché. Jízda na vrstvě lupení do i ze svahu v lesních úsecích nám nečinila potíže, což nám, při pozdějším bloudění v doubravě za bodem 50, přišlo vhod.
V oblasti kolem lomů u Ameriky byla na asfaltu dokonalá vrstva blátíčka, dojížděli jsme další motorky. Endura museli po té silnici jet asi pomaleji než v náročném terénu. Od svižné jízdy jsme se vrátili k "romantickému offroadu". Stejně jsme po chvíli museli překřížit železniční koridor Praha-Plzeň a u závor si prohlédnout projíždějící rychlík tam a nákladní vlak zpět. Endura za náma předjeli čekající kolonu až k závoře a zase byli vpředu.
Za bodem 35 byla první avizovaná, pro nás nesjízdná překážka. Skokánky přes meze do svahu. Možná bychom je přejeli, ale byla to jen úzká stezka pruhem křoví. Na radu Milana a s ohledem na zbytky, kdysi se lesknoucí metalízy, na našem voze, jsme to krátce, zleva objeli, bez výraznější změny v kilometráži.
Za bodem 43, u turistického odpočívadla se vyskytla nehlášená překážka - myslivci na honu. Pokus o překonání byl zbytečný. Měli převahu v počtu, výzbroji i technice - dva traktory, s opravdu dobrou průchodností. Musím ale zdůraznit jejich ochotu. Vysvětlili nám kudy můžeme leč objet a dokonce to bylo i správně. Malinko nám to rozhodilo kilometráž, v bodě 46 jsme si nebyli jisti ale již na 47, u dančí farmy to bylo zase dobré.
Pro průjezdní bod 50 jsme dostali při rozpravě doplňující nápovědu - odbočit před dubem se dvěma pruhy. Předchozí úsek vedl do mírného svahu úvozovou cestou, mezi křovím, na kraj lesa. Byl dlouhý 500m. Vzali jsme to vlevo po kraji pole. Terén byl dost měkký, vyžadoval trochu rychlost a kola prokluzovala. Na kraji lesa byl strom s pruhy a neprojetá cesta doleva. Rokovala zde skupina motorkářů. Z lesa se vrátilo jedno auto a potvrdilo, že rovně to nikam nevede. Tak jsme poprvé zabloudili. Kličkovali jsme v dobovém lese, srazil jsem si větví přídavná světla ze střechy (mám je jenom na magnetu), sjezd po lupení dolů, couvání, výjezd po lupení nahoru a zpět ke stromu se dvěma pruhy. Pruhy jsou značené lesácké cesty, byly na každém desátém stromě. Tak jsme přece jen jeli rovně do lesa, trefili bod 50 a jeli dál.
Na odbočce ze silnice, v bodě 58, nás zastavil Milan abychom počkali, že na cestě do svahu překáží padlá endura. Na hoře na kopci končil výjezd dvěma hupy, druhou, pro nás nepřekonatelnou překážkou, přišli jsme o, Radkem kreditovaný, výjezd a objeli to k hupům z druhé strany, abychom srovnali kilometráž.
Setkali jsme se s posádkou Géčka a dál jsme pokračovali společně. Za bodem 71, na úzké, klesající lesní cestě, bylo vodou zalité kaliště a několik hlubších louží. Mezi tím ležely vyvrácené stromky. Předjezdci, s výrazněji zvednutými podvozky to mohli, podle stop, částečně objet přes pařezy a částečně dřevo přejet. My jsme museli stromky odstranit z cesty. To nás donutilo vystoupit z auta a umožnilo nám to udělat jediné offroadové foto z celého dne. Když jsme byli venku z aut, přiběhl z kopce rozlobený dřevorubec a vmetl nám do tváře, že pácháme trestnou činnost a budeme pokutováni policií, která na nás čeká na výjezdu z lesa. Kaliště jsme projeli, Géčko jelo těsně za námi, snadněji, bez objíždění nejhlubší louže. Na výjezdu z lesa stálo napříč auto, nedalo se objet. Od auta k nám přicházel lesník. V jedné ruce měl značkovací barvu, ve druhé fotoaparát. Důkladně si fotil obě naše auta, s důrazem na čitelnost RZ. Naštěstí to byl ale rozumný a asi i milý člověk (ostatně jeho auto byl pickup) a po několikaminutovém rozhovoru řekl, že to asi musí strpět a uvolní nám průjezd. Což také učinil.
Po výjezdu na silnici, na dalším bodu, jsme nezahlédli Horymíra na Šemíkovi, jak by leckdo předpokládal, ale radar ŘLP na brdském hřebeni. A jakoby zavonělo pečené husí stehýnko.
Průjezdní bod 79 - křižovatka byla rozkopaná, zavřená. Objížďka byla 100m ale přijeli jsme do bodu z jiného směru a nebyli jsme si jisti správným průjezdem. Roadbook nás, vzhledem ke znalosti oblasti, neposílal do terénu, ale na dálniční přivaděč. Bylo to správně. Na nájezdu na dálnici stáli endura a dvě nebo tři auta z naší skupiny. Buďto řešili navigaci, nebo čekali na pokyny z vedení. Asi se vyhnuli lesní cestě střežené zuřivým dřevorubcem a nadlesním s foťákem, nevím? Posunulo to nás a posádku Géčka minimálně o dvě místa dopředu.
Ale né na dlouho. Ještě tři průjezdní body a před námi stála Restaurace U Kapličky, s prostřenými stoly, husím kaldonem, pečenými prsy a stehny. Tam odsud je ta druhá polovina všech fotografií, pořízených naší posádkou. Bylo to dobré.
Ve tři hodiny jsme doobědvali a vyrazili zpět na trať. Když jsme vycházeli z hospody, bylo díky husté, nízké oblačnosti už šero. Dojeli jsme tři skupinky endur, které kvůli blížící se tmě a blátivým výjezdům po loukách, jízdu po trati, podle itineráře, ukončili.
Překročili jsme vody zhudebněné, české řeky a dojeli do obce, ve které jsme při průjezdu, podle pokynu při rozpravě, museli dlouze použít výstražné zvukové znamení. V případě jeho nefunkčnosti nám bylo uloženo udělat ostudu jiným způsobem. To nebyl problém.
Problém jsme si si udělali v zápětí. V bodě 100 jsme špatně nulovali, nebyli jsme si jisti bodem 101. Pokračovali jsme dál úzkou lesní cestou, v lese už byla úplná tma, na řadu přišla osvětlovací výbava. Cesta vedla na paseku ve stráni, mimo les byla vlhká, kluzká a příčně skloněná ze svahu. Nebyly na ní patrné stopy jezdců na motorkách ani aut před námi. Zkontrolovali jsme si zapnutí bezpečnostních pasů. V navigační nejistotě jsme projeli další dva body. Za průjezdním bodem 103 jsme v obci přehlédli odbočku žluté, turistické, neodbočili jsme ze silnice a sjeli z trati.
Chybu nám znásobila nadprůměrně dlouhá vzdálenost mezi průjezdními body 104 a 105 - 4,6 km. Po pěti kilometrech jsme věděli, že se musíme vrátit na bod 99. V rádiu jsme čitelně slyšeli komunikaci skupiny jedoucí za námi, bylo zřejmé, že se k nim v bodě 99 připojíme. No teď si neuvědomuji jestli to byla opravdu komunikace, vlastně byl slyšet jenom Radek. Obsah byl stručný: "dujem".
Překvapilo nás, že jsme z budu 99 jeli až za bod 103 správně. Chvíli jsem váhal jestli tudy pojedu ještě jednou.
Poté jsme se skupinou projeli správně úsek 4,6km a ještě přejeli jedno údolíčko. Za ním Radek jízdu po trati ukončil a museli jsme "dout" do kulturního zařízení v cíli naší cesty, abychom nezmeškali rumovou etapu.
Já jsem vezl navigátora na metro, přijel jsem do hospody o hodinu později, vyhlášení vítězů jsem nestihl. Se výkonem naší posádky jsem nadmíru spokojen, umístění v první desítce v kategorie plechovek, za účasti výborných jezdců a navigátorů, je pro mne velkým potěšením.
Bylo to moc pěkné. Dobře připravený itinerář. Zákazy vjezdu jsem zaznamenal jenom dvakrát místo jednoho avizovaného.
Organizátorům patří za tento " lehký a romantický offroad" dík!
Pokud by jste si chtěl někdo zase udělat denní vyjížďku, rád se zase projedu. Miloň.