Alpy - západní - Archiv expedic

Transylvánie - S Touaregem za Drákulou

(6.6. - 13.6.2009)

Datum	Zpráva
13.6.	23:30 hod. - Probudili jsme se do zamračeného rána. Po snídani jsme nasedali do našich 6ti Touaregů a nabrali směr domov. Čekal nás necelých 900 km dlouhý přesun přes Maďarsko a Slovensko zpátky do naši vlasti. Kolem desáté hodiny večer jsme byli doma. Na závěr bych chtěl dodat snad jen to, že jsme byli perfektní parta, která táhla za jeden provaz, všichni zachovali klidnou hlavu i v těch řekněme vypjatějších okamžicích. Zvláště musím ocenit odvahu a statečnost posádek, které vyjeli do terénu se svým Touaregem poprvé. A oni samotní byli také v terénu poprvé. I když je to známá věc, že Touareg je skutečně nepřemožitelným králem SUV a nic si nezadá ani s těžkými a klasickými off-roady, musím mu „vyseknout“ obrovskou poklonu, protože nad tím, co konkrétně tady v Rumunsku na Off-Road Expedici Transsylvania 2009 všechno dokázal a nikdy nezklamal, nám všem kolikrát zůstával rozum stát. Troufám si říct, že Touarega znám velmi dobře, znám jeho možnosti a schopnosti, nicméně občas jsem měl dojem, že pro něj fyzikální zákony prostě neplatí. Za 8 dní jsme najeli 2 600 km. Takže „la revedere“ příští rok s Touaregy v Rumunsku. Myšák.
12.6.	19:00 hod. - Kolem páté hodiny ráno nás probudila šílená bouřka a na naše stany padaly provazy deště. Budíček byl v půl desáté a museli jsme rychle balit, protože přívalový déšť vytvořil z krásného a romantického horského potoka dravou řeku, jejichž hladina se začala nápadně zvyšovat. Brod, který jsme museli zdolat při odjezdu z tábořiště se postaral o další zážitek. Voda stoupla o necelých 40 centimetrů cca na půl metru, takže při brodění byl Touareg až po dveře ve vodě. Z okénka jsme si mohli sáhnout na rozbouřenou vodní hladinu. Odjeli jsme z tábořiště za „minutu dvanáct“. Program dne byl jasný - přesun do hotelu nad Baia Mare a příprava na sobotní odjezd domů. Ještě před tím jsme navštívili místní autosalon Volkswagen, protože jsme potřebovali přehodit na třech Touarezích kola. Pro autosalon to byl obrovský zážitek, 11 kompletně zablácených Touaregů. Museli jsme se s celým personálem vyfotit a slíbit, že pošleme fotky z expedice. Na cestu jsme dostali všichni Tsuiku. Některé posádky se s námi rozloučili již dnes a nabrali směr Česká republika. Ostatní se vydali do blízkého hotelu. Zítra nás čeká cesta domů. Myšák.
11.6.	19:50 hod. - Právě jsme na vrcholku Henu Mare u vysílače, dali jsme to s Touaregama potokem. Dnes jsme udělali 3 pneu, ale na poho. Zdar Náča
11.6.	13.00 hod. - Ráno nás vzbudil neskutečný slejvák, který zvednul hladinu potoka. Usušili jsme se, posnídali a vyrazili na cestu. Jen jsme vyjeli z tábořiště, Tomáš s Dášou prorazili na V10 TDI pneumatiku a zničili ráfek. Kolo jsme tedy museli vyměnit. Problém byl v tom, že sice Tomáš měl náhradní pneumatiku, ale ráfek byl „totálka“. Takže jsme museli použít komplet od Michala s Martinem. Jako hever jsme použili služeb místní pily. Ty přijeli s obrovskou ještěrkou a zvedli V10 TDI do vzduchu jako mouchu. Prostě pohoda - komfortní mobilní zvedák. Poté, co jsme závadu odstranili jsme se vydali směr Heniul Mare. Vrchol vysoký 1 610 m.n.m. Jenže než jsme na něj vyjeli, čekali nás 3 km jízdy doslova peklem. Nejdříve 2 km lesní cestou která se prudce stáčela dolů. Byla plná ostrých kamenů a na těchto dvou kilometrech jsme „udělali“ dvě gumy.Vyčerpali jsme tak veškerou zásobu náhradních pneumatik. Po absolvování tohoto úseku si zdánlivě všichni oddechli. Ne ale na dlouho, ještě nás čekal opravdu brutální sjezd horským potokem plných velkých a ostrých kamenů a klád. Na první pohled se tato „cesta“ jevila jako absolutně nesjízdná, nicméně jiná možnost nebyla. Zpět jet bylo nemožné. Začali jsme se tak pomalu auto po autě sunout korytem potoka dolů. Kolem hustá vegetace a prudké zalesněné svahy. Museli jsme permanentně odstraňovat kameny a klády, abychom mohli projet. Vypadalo to hodně akčně, kola ve vzduchu, auta se houpala a někdy si leckdo z nás utíral krůpějky potu z čela. Tento opravdu šílený sjezd jsme všichni zdolali bez ztráty kytičky. Do navigace jsem si toto místo zaznamenal jako „peklo“. Úsek, který se jezdí těžkými a upravenými off-roady nebo na čtyřkolkách zdolal Touareg zcela bez problémů a zcela jistě jako první a jako poslední SUV. Opravdu klobouk dolů. To ovšem nebyl konec off-roadu dnešního dne. Začali jsme prudce stoupat a nabírat směr vrchol Haniul Mare. Prudké stoupání po úzké cestě, která byla zahryznutá do kopce a na jejichž kraji začínal prudký sráz o délce několika set metrů někam dolů do údolí v některých z nás vyvolával hrůzu. Museli jsme jet hodně při kraji a sledovat si bok auta, protože stačila malá nepozornost a auto by se zřítilo z půl kilometru prudkého srázu. Na jednu stranu to byly nádherné panoráma s výhledem na ty nádherně obrovské a nekončící rumunské hory krásně spasené od ovcí a krav, na druhou stranu těm, kteří trpí závratěmi tyto pohledy rozhodně nedělaly dobře. Vyjeli jsme k vysílači těsně pod vrchol, knotem zalepili píchnutou pneumatiku jednoho z vozů, všechno nafotili a dali se na cestu zpět dolů. Protože jsme se hodně zdrželi výměnou proražených pneumatik, museli jsme rychle najít místo pro přenocování. Protože ale začalo pršet a rychle se stmívat, rozhodli jsme se, že přenocujeme opět v tom samém kempu, ve kterém jsme tábořili minulou noc. Na místo jsme dorazili již skoro za tmy, tak rychle nějakou jednoduchou večeři, táborák a do noci jsme probírali plni zážitků uplynulý den. I přes to, že to byl nejnáročnější den celé expedice a vůbec nejnáročnější test Touaregů co pamatuji, jsme my i naše stroje v pořádku. Dobrou noc. Myšák.
10.6.	19:30 hod. - Večer v drákulově hotelu se opravdu povedl. Po vydatné večeři nás tak, jak jsem psal včera, čekal exkurz do podzemních prostor hotelu. Všichni jsme se začali ubírat po starých vrzajících schodech do nízkých prostor. Uprostřed jedné z nich byla rakev a Náča nám začal vyprávět drákulův příběh.... Co se stalo potom psát nebudu, protože pro ty z Vás, kteří se chystáte do tohoto hotelu, nebo do něho třeba v budoucnosti pojedete, by to nebylo žádné překvapení. Na recepci stačí říct "Drácula show". Po rozkazu "všichni do tanku" jsme se vydali na nedaleký kopec, na kterém dle románu Brama Stokera stával románový drákulův hrad. Po příjezdu do paty kopce jsme zjistili, že je celá spoře oplocena. Důvod: místní stále velmi ortodoxně věří na to, že na vrcholu tohoto kopce Drákula skutečně žil a tento plot je zde z důvodu toho, aby domácí zvířata nevstoupila na toto území a nebyla uhranuta. Ani lidé sem nechodí. Vystoupali jsme na vrchol kopce, na který z pochopitelných důvodů nikdo nechodí, tudíž na něj nevede ani žádná stezka. Potom jsme nabrali směr terén a vzhůru do lesa. Čekal nás polonáročný sjezd úvozovkou, který jsme sjížděli v rozporce. Některé posádky stále "nebyly" s náročností terénu spokojeny, a tak jsme si s Jirkou řekli, že "posuneme regulátor" náročnosti terénu trochu doprava. Začali jsme stoupat po rozbité a rozbahněné lesní cestě. A najednou to přišlo, bahno, bahno a jenom bahno. Začal proces úpravy tratě, ke slovu přišli rýče a ruce nás všech. Nechyběly kurty ani šekly. Na desetimetrovém úseku jsme se zdrželi přes hodinu. Potom jsme zapadli na dalším úseku, takže opět šekly a kurty. Vzhledem k tomu, že všichni jsme měli dojezd od 10 - 50 km, museli jsme rychle sjet do civilizace a natankovat. U čerpací stanice v Prundu Bargaului z nás byl místní pumpař "lehce na prášky", neboť takovou zácpu tady ještě nezažil. Dotankovat a rychle zpět do lesa. Čekal nás přesun po lesní cestě a začali jsme hledat tábořiště. Lépe jsme nemohli vybrat, brodem na krásnou louku s potokem. Předtím jsem však ještě jednou zapadli a tak nás tahal Lesní Kolový Traktor LKT nebo-li "Lakatoš". Rozbili jsme stany a rozdělali oheň. Najednou kde se vzal, tu se vzal hajný a s úsměvem nás začal zdravit. Obdarovali jsme ho kartonem Plzně. Vzápětí zmizel a zanedlouho se vrátil zpět s koňským povozem, několika maníky a složili nám několik klád, které hned "motorovkou" rozřezali. Se slovy "Tady máte nějaké dříví a nezapalte mi les" odjel. Nechápali jsme a konstatovali, že toto se může stát pouze v Rumunsku. U nás bychom byli zřejmě již v cele předběžného zadržení. Sesedli jsme se u táboráku a lépe nám už být nemohlo...Dobrou noc. Posádky i stroje v pořádku. Myšák.
9.6.	16:00 hod. - Ráno nás probudily jednak vtíravé paprsky ranního sluníčka, které už od 7 hod pořádně pálilo, ale i desítky zvonů krav, které procházeli a volně se pásly kolem našeho tábořiště. Opět pohledy, které známe snad již jen z vyprávění našich dědečků a babiček anebo jen z filmu. Tisíce hektarů spasených kopců v nás budilo pocit, jako když se nacházíme na obrovském a nikde nekončícím golfovém hřišti. Ranní rozcvička na hitovku "Poupata" Michala Davida, snídaně, zabalit a rychle do terénu. Cíl dnešní cesty je drákulův hradní hotel Hotel Castel Dracula. Tam však ještě než dorazíme, čekají nás krásné pohledy na obrovské kopce, údolí, náročný terén a přesun. Kdo chtěl, mohl si dát opravdu náročné stoupání mezi klečí, ostrými kameny na vrchol hory Omului, ze které je na dohled rumunsko - ukrajinská hranice. Byla vzdálena 21 km. Opět jsme se přesvědčili - a už nás to ani nepřekvapuje, jaké neuvěřitelné terénní schopnosti má Touareg. Tam, kde klasické off-roady musí jezdit s úpravami, Touareg hravě vyjel bez ztráty kytičky. Ve výšce 1 900 m.n.m na nás opět čekaly krásné rozhledy, ale hlavně sníh. Tak jsme se zkoulovali a mazali dolů uvařit si oběd. Po obědě jsme ještě navštívili bývalé vojenské okopy ze druhé světové války a začali prudce klesat do údolí. Ta nejnáročnější část dne nás však ještě čekala. Museli jsme přejet 3 km dlouhý pás cesty zasekaný do skalnatého kopce. Cesta byla široká akorát na auto a na jejím kraji začínal několik set metrů dlouhý sráz. Na některých úsecích byla cesta ztržená, takže jsme museli jet obzvlášť opatrně. Po zdárném absolvování následoval dlouhý přesun po lesní cestě do Valea Bancului. Po cestě jsme potkali pravé a původní Cikány. Měli dva žebřiňáky potažené igelitem, které jsou jejich domovem. Vegetovali v hrozném smetišti u potoka u cesty a bylo jich tam kupa. Do vysílačky se ozvalo "zavřít okna a zamknout". Byli to opravdu polodivoši, kteří doslova obsypali naši kolonu vozů a žebrali. Nikdo z nás si nedokázal představit, že by takhle mohl žít. Po tomto zpestření jsme konečně dorazili do Piatra Fantanele, respektive do drákulova hradního hotelu Hotel Castel Dracula. Večer nás čeká dobrodružství v podzemních prostorách drákulova hotelu. Všichni jsme v pořádku včetně Touaregů. Doposud pouze proražené jedno kolo, které jsme ráno spravili lepícími knoty. Tak jako včera, i dnes počasí nezklamalo. Sluníčko nás dopovalo svými teplými slunečními paprsky a bylo vedro. Naprostá spokojenost. Všichni jsme v pořádku. Myšák.
8.6.	18:00 hod. - Dnes jsme se probudili do krásného rána s tím, že v noci byla taková futeř, že nám to málem odneslo stany i s auty. V 9 hod. jsme vyrazili na další sekci. Čekal nás nejdříve terén při sjezdu ze Sermetesu, následoval přesun po silnici a nákup potřebných věcí ve městě Borsa nedaleko rumunsko - ukrajinských hranic. Za městem jsme se dali ostře doprava a nabrali směr do dalšího terénu. To nás ovšem ještě čekal asi kilometrový, opravdu náročný sjezd po dešti silně "rozmlácené" stezce, plné eroze, po které se ani snad nejezdí, ale pouze chodí. Redukce, "za jedna" a dolů. Bylo to hodně náročné a pro posádky, které ještě v terénu nikdy nebyli to byl opravdový zážitek. Cesta byla samá erozní díra, takže jsme byli neustále v rozporce (kola rozepřená do svahu). Po zdárném sjezdu za údivu přítomných rumunů, kteří nechápavě kroutili hlavou, že jsme se asi zbláznili, jsme se vrátili zpět do Borši a začali hledat vhodné místo pro přenocování. Cíl dnešního dne byl sice Muntii Rodeni, ale řekli jsme si, že zkusíme najít něco u Borsi. Zbytek výpravy jsme nechali ve městě a vydali se s Jirkou prozkoumat terén nad město. Cesta začala brutálně stoupat a za chvíli se z ní stala hluboká "úvozovka", kde kola musela být stále v rozporce, což bylo namáhavé nejenom pro ně, ale i pro auto. Vzdálenost mezi podvozkem a cestou byla i 1 metr. Úhel stoupání byl přitom cca 30°, takže opravdu akční. Cesta se stále zužovala, až byla široká asi dva metry a dál se nedalo jet. A bohužel ani otočit. Takže celý ten extrém jsme museli celý „zcouvat“. Když jsme vyjeli z této úvozovky, museli jsme uznat, že to byl fakt extrém, a že toto v počtu 11 Touaregů není možné projet. Sjeli jsme proto zpět do města a pokračovali do našeho původního cíle – Munti Rodeni. Odbočili jsme na státní silnici 17D, kterou v mapě naleznete jako klasickou silnici, ovšem ve skutečnosti je to klasická lesní cesta plná děr a výmolů. Značky tam ale mají v podobě patníků. Dokonce jsme na této lesní cestě / státovce potkali jednou i kamion. Chudák řidič, byl tenkrát tak nešťastný. Představte si kamion se 40-tunovým nákladem v lese. Na této státovce jsme odbočili na hřeben, kde jsme zatábořili. Místo pro naše táboření bylo opravdu nádherné. Přímo u lesa s výhledem na salaše a krásně spasené louky plné krav a ovcí. Opravdu romantika. Navečeřeli jsme se, rozdělali oheň, zpívali a popíjeli. Překvapení dne na nás ještě čekalo, aniž to kdokoliv z nás tušil. Najednou se objevili pastevci z místní salaše, pasoucí kozy a ovce a pozvali nás do jejich doupěte. Bylo to jako z filmu, dřevěná koliba, uprostřed hořel otevřený oheň bez jakéhokoliv komína. Kouř procházel samovolně střechou. Ochutnali jsme kozí sýr a čerstvé mléko a Myšák přišel s tím, že by si chtěl podojit kozu. Pastevci zmizeli ve tmě a v mžiku přinesli na rameni chudáka ze spánku vytrženou kozu. Ta koukala a vůbec netušila co se děje. Tak jsme si všichni vyzkoušeli podojit kozu a byl to opravdu zážitek. Ochutnali jsme i místní pálenku Tsuiku. Doporučujeme používat na napouštění trámů proti hmyzu a červotočům. Jinak počasí bylo po celý den naprosto nádherné. Teplota kolem 30°C, sluníčko svítilo, prostě lepší počasí jsme si nemohli přát. Dobrou noc... Myšák a Náča
7.6.	20.00 hod. - Dnes jsme úderem 9 hod. opustili kemp v Tokaji a čekal nás 195 km přesun do rumunského Baia Mare. Tam jsme před autosalonem Volkswagen nabrali kolem poledne Jirku Náču, Břéťu a Lucku Engovou a vyrazili konečně přes Baiut do očekávaných hor Munti Gutaiului. Začali jsme stoupat a GPS "naskakovala" na nadmořské výšce. Sjeli jsme z asfaltky, nastavili 240 mm světlou výšku, zapnuli redukci a začali prudce stoupat po deštěm dost narušené lesní cestě směrem k bývalému lomu, kde se těžilo do loňského roku zlato. Táboříme na hřebenu Sermetes v nadmořské výšce 1306 m.n.m. Právě jsme rozdělali na nádherné hřebenové louce oheň, kocháme se krásnými výhledy na naprosto krásnou, divokou, panenskou přírodu. Zítra vyrážíme na další off-roadový trip. Myšák a Náča.
6.6.	20.00hod. - Z Prahy jsme dnes odjížděli v počtu 5 Touaregů. V Brně jsem nabrali dalších pět a ještě, nežli jsme nabrali směr Rumunsko, čekal nás slavnostní odjezd z brněnského výstaviště, kde dnes začal Autosalon. V počtu deseti Touaregů jsme slavnostně přijeli přímo před pavilon, kde vystavoval Volkswagen. Tam na nás již čekali návštěvníci, kteří si tak mohli prohlédnout naše vozy a jejich výbavu. Po hodinové zastávce jsme nastartovali své stroje a ještě dříve, než jsme opustili výstaviště, jsme absolvovali spanilou jízdu po výstavišti. Potom - směr Rumunsko, respektive Maďarsko, kde dnes spíme. Naše dnešní cesta: Praha - Brno - Bratislava - Györ – Budapešť - Tokaj, kde dnes spíme. Město Tokaj je známé pěstováním vína, které právě ochutnáváme a opravdu, moc dobré. Jak říkají obyvatelé Tokaje: "Víno bylo ve středověku používáno jako lék, což rozhodně nebylo od věci - sice neléčilo, ale ve větším množství zpříjemňovalo chorobu." Zítra vstáváme v půl osmé a razíme směr Rumunsko a první noc v pravé divočině. Pokud toto krásné město navštívíte, rozhodně si nenechte ujít barokní zámek a Rákocziho sklípek, přičemž slovo "sklípek" je opravdu trefné. Tvoří ho rozsáhlá síť chodeb budovaná několik století a obrovské prostory pro skladování vína. Není na škodu navštívit také Tokajské muzeum, ve kterém se seznámíte s pěstováním a výrobou vína, včetně historie města. Jdeme spát... Myšák