Norsko - Archiv expedic

Alpy (Itálie, Francie) - Offroadplowing

(srpen 2012)

V sobotu 18.srpna 2012 jsme měli všichni sraz v Itálii, kousek od francouzských hranic pod Col del Sommelier, jedním za našich dílčích cílů cesty. Zakempovali jsme ve večerních hodinách, zajeli pro dřevo a udělali oheň z toho mála, které v okolí kempu a přilehlého jezera bylo. Po půlnoci dorazil i Jarda, a tak jsme zalehli k odpočinku. Ráno jsme vyrazili plni očekávání, jaký bude na vrcholu Sommelieru výhled. Ihned za kempem se cesta začala zvedat ostrými serpentinami vzhůru. Po prvním prudkém stoupání v serpentinách nás čekla první krásný výhled do údolí a následně průjezd poměrně dlouhým sedlem pod vysoký kamenopád po jehož úbočí jsme vystoupali střídavě na redukovanou jedna a dvě až do výšky 3.000m k Lago Sommelier. Výhled nádherný, krátká procházka po sluncem zalitých vrcholkách nad jezerem a sjíždíme pomalinku dolů.

Po hodinovém sjezdu do údolí vyrážíme na tolik očekávaný výjezd na Mnt. Jafferau ve výšce 2800m. Cestu na tuto starou vojenskou pevnost jsme nakonec vyhodnotili jako nejhezčí vojenskou cestu, po které jsme v průběhu tohoto týdenního putování jeli. Tato cesta byla vybudována, z části, v podstatě v kolmé skalní stěně a její spodní část je zakončena úzským a dlouhým tunelem ve skalním masivu. Při výjezdu z něj, kde se nalézá stará vojenská pevnost, se otvírá nádherný výhled do údolí. U této pevnosti jsme přenocovali. Již večer foukal velice silný vítr, a tak jsme se vsázeli v kolik skončí. Radek odhadl že v 11hod. a skutečně úderem 11té , z vteřiny na vteřinu, vichr ustal - jak mávnutím proutku, bylo to neuvěřitelné. Toto místo bylo asi svým umístěním v krajině naprosto mystické a zanechalo v nás hlubokou vzpomínku.

Další den ráno jsme za jasného nebe a za svitu slunce vystoupali až na vrchol, k ruinám staré pevnosti ve výšce bezmála 3tis.m. Zde jsme poobědvali a po cestě vedoucí přímo dolu po sjezdovce, jsme se vydali opět na redukovanou pomalu do údolí, kdy jsme objevili spojovací cestu na Sommelier, a tak jsme oba vrcholy spojili. Hustě obydleným údolím jsme se poté přesunuli, kolem monumentální údolní pevnosti Forte Di Exilles k odbočce k dalšímu výstupu na vrcholovou vojenskou cestu do Colle Delle Finestre ve výšce 2200m, která se proplétá mezi jednotlivými vrcholy celého hřebenu. Po nekonečném ale krásném výjezdu do sedla, kdy se začalo již smrákat jsme se rozhodli přenocovat u nedalekého potoka v krásném borovém háji. Večer jsme vyprázdnili několik skleněných lahvíJ a tak jsme druhý den vyráželi později, ale natěšeni na výhledy, které nás dnes čekají. Ze sedla, kde jsme den před tím skončili, jsme najeli na velice úzkou, ale dobře sjízdnou cestu, která se celý den klikatila a otvírala nové a nové výhledy do malebných údolí Alp. A tak jsme se celý den kochali a přes Colle Dell Assietta 2500m, Colle Costa Piana a Colle Bourget , Colle Basset a kolem Monte Genevris 2500m jsme dojeli až ke starému památníku nejen z druhé sv. války, nad Sestriere, kdy byly pod námi skokanské můstky jak malé sirky. V Sestriere jsme dali dobrou kávu a hned pokračovali přes Briancon, projet si pověstný tunel Parpaillon stavěný 2 roky a dostavěný v r.1900. Tunel jsme projížděli již za soumraku, a tak místo na kempování jsme hledali jízdou v náklonech na redukovanou již za tmy. Na konec jsme se utábořili na nádherném místě u potoka s naprosto ledovou vodou brr. Ještě teď je mi zima :). Večer byl zpěv při kytarách - oslava dobytí tunelu :).

Ráno vstáváme za rozbřesku a vyrážíme na Colle Di Sampiere – nejužší vojenskou cestu, kterou jsme měli absolvovat. Cesta nahoru, do výšky 2300m byla luxustí asfaltka a tam, kde jsme měli odbočit na úzkou šotolinu, nám hlásí místní italský turista, že kvůli sesuvu je cesta uzavřena, ale že si nesmíme nechat ujít přejezd přes Colle Margherina 2400m, kolem Becco Grande do Colle Del Mulo ve 2600m. Vzhledem k uzavřené cestě nám vznikl časový prostor, a tak jsme se tam vydali. Ukázalo se, že to byl jeden z nejhezčích zážitků celé výpravy. Večer jsme spali , společně se všudy přítomnými Svišti (ti nás doprovázeli celou cestu), před posledním výjezdem na vrcholovou cestu - v krásném malebném údolíčku, mezi vysokými vrcholy. Byli jsme tam úplně sami, nikde nikdo, jen večerní oheň krásně praskal v tom horském nočním tichu. Prostě bomba. Ve čtvrtek jsme dali tedy přejezd po této doporučené cestě, což se ukázalo být nakonec super, protože na konci tohoto nádherného přejezdu jsme mohli navázat na sérii dalších cest a spojovaćek, které nás dovedli až do Vernante pod Colle di Tenda a Fort Central. Tam jsme měli nyní namířeno a nemuseli jsme vůbec přejíždět po silnici! Což jsme všichni uvítali. Výjezd na tuto vojenskou pevnost je skutečná „motanice“, kdo tohle vymyslel byl skutečnej...

Výhled od pevnosti za prudkého větru, nízké oblačnosti a západu slunce byl skutečný zážitek. A k tomu ještě na jednu stranu Itálie a na druhou Francie na místě, kdy by nás před 100lety zastřelili. Od Centralu jsme vyrazili severní cestou k další předsunuté pevnosti a od ní do sedla, kde jsme přenocovali. Poslední den před návratem domů jsme si nechali lahůdku - Ligurische Grenzkammstrasse (Ligurská hraniční cesta) ve výšce kolem 2000m, po které jsme chtěli dojet až zpět na Fort Central, což se nám nepodařilo pro sesuv na cestě cca 10 km před pevností. Cestu zpět jsme si, na sklonku dne, zpestřili průjezdem po cestě vytesané regulerně v kolmé stěně, široké tak na auto a víc ani ťuk. Serpetini nad propastí, na začátku této cesty, do kterých se muselo nadvakrát couvat, byly skutečným adrenalinovým zakončením našeho putování po vojenských horských cestách. Tato poslední cesta se sice dala objet, ale přijeli jsme sem za zážitky, tak bylo třeba ji dát :).

U Večerního ohýnku ve výšce 1900m jsme zhodnotili průběh celé expedice, do pili co zbylo a s přesvědčením, že je třeba se na tyto nebo podobné cesty co nejdříve vrátit, jsme šli spát. Celkově to sice nebyl žádný veliký offroad, zvládli by to i zdatnější SUV, ale trochu adrenalinu nechybělo. Panoramata a výhledy, které jsme však zažili byly nepopsatelné. Ráno jsme vyrazili do údolí směrem k moři a domů.