Norsko - Archiv expedic

Transylvánie

1. den
V polovině května jsme se vypravili v počtu deseti vozů do severovýchdního Rumunska, v plánu bylo projet trasu, kterou máme najetou z loňska, to jsme ovšem ještě netušili, co nás čeká. První ráno nás probudil děšť, takže rychle zbalit a vyrážíme, kolem poledne nás zastavuje první překážka v podobě strmé podmáčené travnaté stráně. Naše vozy se zde zmítají jak dětské hračky, zkoušíme rychlé rozjezdy, uzávěrky - nic platné. Nahoru se dostávají pouze dva vozy, které mají na pneu natažené řetězy, ti co mají navijáky je používají jako kotvu, je slyšet charakteristický zvuk navijáků. Ten kdo se dostal nahoru se otačí a ze zadu se váže na kotvu /auto s řetězy/, je nutné dostat nahoru zbývajíci auto, které je bez navijáku.
Všichni pracují jako jeden tým. Překonat těchto 100 m v deseti vozech nám trvá 4 hodiny. Dnes ovšem ještě není všemu konec. Nad námi je ještě jeden svah končící strmou lavicí. Je zde ale šance rozjet se po krátké rovince a nabrat potřebnou rychlost k jejímu překonání, postupně tuto překážku všichni zdoláváme až na nešťastného Petra, který svůj Patrol obul do špatného vzorku. Jeho pneu AT se na konci výjezdu zcela zalepují mazlavým bahnem a on po hraně lavice klouže bokem pořád dolů, vše se odehraje tak rychle, že mu není pomoci a jeho patrol končí převrácen na pravém boku v úvozu, který se zařezává do kraje svahu. Naštěstí se vše odehrává v tak malé rychlosti, že dochází pouze k poškození vozu - posádka je v pořádku. Zase všichni táhnou za jeden provaz a celý tým se snaží Patrola rychle dostat zpět na všechny čtyři, aby nedošlo k úniku náplní z motoru. Snažíme se odstranit všechny závady - odnesl to sloupek, střecha a zahrádka - tu jedinou už se nepodařilo dát dohromady. Musíme vytáhnout sloupek a vyrovnat střechu, tak aby bylo možné vsadit zpět prasklé sklo, které už je celkem dobře slepeno dohromady. Nakonec za součinosti všech se podaří dát vůz do stavu, kdy je schopen pokračovat dál - co na to ovšem řekne posádka - nebudou se chtít vrátit ? Už se všichni tři oklepali, neboť jim bije v srdci správný kus ofrouďáka, je rozhodnuto - jedou dál. Dohodli jsme se, že Petr pojede za mnou, abych ho při prudkých sjezdech navázal kurtou na mého Patrola, který má v plné polní přes tři tuny a tak je jediný udrží. Nakonec všichni nasedáme do vozů a zdoláváme posledních 300 m do donešního kempu. Večer si vyměňujeme zážitky, o které nebyla nouze - ještě nevíme co nás čeká dál.

2. den
Druhá noc byla poměrně chladná, spali jsme ve výšce kolem 1000 m, ovšem ráno nás čekalo překvapení, do třetího dne nás vítalo slunce a modrá obloha. Optimistické ráno ještě umocňovala inverze, mraky které zakrývaly údolí a nad tím vším my. Dnes nás čeká poměrně těžký úsek. Hlavním cílem je dobít hřeben hory Tibles, potom bude následovat neméně náročný sjezd do dalšího údolí a traverz po staré dřevařské cestě na protilehlý vrchol.
V 9 hodin vyrážíme. Slunce nám všem přidalo na dobré náladě, a tak zdoláváme s úsměvem na tváři první překážku v podobě stoupání po staré cestě, která je zavátá listím, jenž je po jarním tání pěkně provlhlé a tvoří těžko sjízdný podklad - ke slovu přichází první zásada pro zdolávání obdobného terénu "rychlost je přítel", takže redukovaná dvě, rychlý rozjezd tři, aby vůz dostal rychlost a kola neprokluzovala a neztrácela trakci. Smůlu mají vozy se slabým motorem, jede s námi jedna Niva - té to vyšší stupeň nevezme a na jedničku se hrabe. Ale je tu přece parta ofrouďáků, a tak ti ze silnějších vozů pomáhají těm s menší kubaturou. Zatím jen fyzicky, vždyť pro deset chlapů je vytlačení takové Nivy hračka. Postupně se všichni dostáváme nahoru, teď ještě jeden výjezd. V půlce nás zastavují padlé stromy, a tak přichází ke slovu motorovka (tahle výprava má k dispozici 3 kusy - zbytečné ? - uvidíte, budou se hodit). Nejlépe s motorovkou zachází Tomáš, který miluje tesařinu a práci se dřevem - je to na něm vidět jak mu jde práce od ruky. Za chvilku pokračujeme dál. Teď jsme u místa, kde máme přesně opačný problém, a to sjezd po mokrém listí, tzn. vyhnout se stromům, které lemují klikatou cestu a zvládnou zatáčku s otáčkou 180 stupňů. Petr, který včera hodil budku a má mizerný vzorek pneu, se domlouvá s náčelníkem, taktika je jednoduchá - pojede blízko za náčelníkem a když bude nejhůř, zdrzdí se o něj. Vyrážíme, redukovaná jednička je u Patrolu naštěstí pomalá a silný motor brzdí třítunový kolos na 100%, kola se pomalu odvalují. Do vysílačky se ozve: "Když se to někomu utrhne lehce přidat plyn, ať se auto srovná, hlavně prudce nebrzdit !" Nakonec jsme všichni dole. Následuje prudký výjezd s traverzem po stráni, kde jsou zatáčky kvůli strmosti do pravého úhlu a aby toho nebylo dost, povrch cesty je rozerván erozí od jarní vody. Ve vysílačce je slyšet: "První pravou zatáčku najeďte co nejvíc zleva, vpravo je velká díra". Celá kolona je ve spojení vysílačkou a tak je stále slyšet náčelníkova "nápověda" jak kterou překážku projet. Plazivá jednička - auta se pomalu sunou vpřed, zdolávají nepříjemné zatáčky. Po výjezdu několik kilometrů kličkování po lesních cestách a další traverz, který má ovšem přijatelnější zatáčky. Po čtyřech hodinách dorážíme pod výjezd na hřeben a že je to těžký výjezd se zachvilu přesvědčují ti, kteří ho zdolávají pomocí navijáků ostatních, jímž se podařilo dostat pod poslední výjezd. Od samotného hřebenu nás dělí 400 metrů, posledních deset metrů se auto zmítá na prudkém výjezdu, kde řidič vidí před sebou pouze nebe a neví co je za horizontem, na který má vyjet. Adrenalin stoupá, kdo znejistí a sundá nohu z plynu, se dál neodstane, kdo lehce přidá plyn, vyhoupne se do "ráje", otevře se před ním panorama, na které se nezapomíná.
Náčelník vybíhá z vozu a naviguje ostatní, kteří vyjíždějí jeden po druhém nahoru, v každém voze je slyšet jásot ... "Jóó, jsme tu...", "Dokázali jsme to...", To je fantastický, jsme tady...". Teď je čas na krátkou pauzu a společné foto, jsme na hřebenu ve výšce 1796 m a na všech je vidět euforie, která ovšem rychle zmizí když náčelní ukzuje kudy se pojede dolů - "To nemyslíš vážně !?", říká někdo z přítomných. Ale v tu chvíli se někdo ozve: "Klid, když bych tu byl sám a někdo mi řekl, že se sem dá vyjet, řekl bych je to blázen, otočil bych se a jel pryč. Když nás náčelník dostal sem, dostanem se bez problémů i dolů. Jedem." Kolona se tedy dává do pohybu, teď mají všichni stejně jako předtím Petr zařazenu redukovanou jedničku, brzdí motorem a nechají odvalovat kola, maximálně lehce přerušovaně přibrzďovat, držet se jednu stopu a jet blízko na sobě, v případě nouze zastavit o auto před sebou. Sjíždíme dolů po hřebenu...
Nic není tak hrozné jak vypadá a jsme všichni šťastně dole. Ovšem ne úplně - ještě nás čeká slanění lesem na úvozovou cestu, potom sjezd potoka a následný výjezd dalším vyschlým korytem, a nakonec 5 km traverz na vrcholek, kde budeme nocovat. Jak se tam dostaneme se dozvíte příště.

3. den
Teď jsme před úsekem, kde se sjíždí příkrou strání mezi stromy na těžební cestu. Podklad je zde velmi kluzký - lesní hrabanka a zetlelé listí. Nahoře uvazujeme auta na kurtu, kterou obtáčíme kolem masivního buku na zdrh tak, aby se dala pomalu povolovat a jistila vůz sjíždějící dolů. Deset lidí tak hravě zvládne zastavit i tří tunový kolos. Pomalu tedy jeden po druhém "slaňujeme", což nám trvá hodinu. Dále pokračujeme po těžební cestě, která se zařezává do do stráně a má velmi ostré a prudké zatáčky. Po dvou kilometrech dojíždíme k místu, kde cesta končí svrženou pravotočivou zatáčkou, a dále pokračuje korytem potoka. Sjezda je opravdu náročný, kdo si sám netroufá, tomu sjíždí zatáčku náčelník, ostatním ukazuje. Všechny vozy zatáčku zdolávají, ale je tu další problém. Jarní voda proměnila cestu v řečiště plné kamenů a vůbec všeho, co voda vzala. A tak nám trvá dvě hodiny, než se podaří koryto relativně "srovnat", aby se dalo šnečím tempem projet. Kola aut se převalují pomalu přes kameny, spolujezdci navigují řidiče, aby se kameny nedostaly pod auta, ale jen pod kola. V 17 hodin jsme všichni dole, začíná se ztmívat a vzhledem k tomu co tady letos provedla jarní voda je rozhodnuto zakempovat v údolí a pokračovat dál až ráno - začíná pršet.
Ani ráno se počasí neumoudřilo, tak za mrholení vyrážíme ke staré štole, od níž vede cesta na protější hřeben. Cestu nám opět zkřížila jarní voda, která si jí prostě vzala kus pryč a nechala po sobě přes cestu koryto. Musíme srovnat ostré hrany, aby bylo možno sjet do koryta a na druhé straně upravit výjezd, až pak můžeme pokračovat dál. Hned za štolou poznáváme, že letos byla voda z jarního tání víc než divoká. Tam, kde v minulých letech byla cesta s malou strouhou vody, je koryto potoka zanešené vším, co voda nesla. Čekají nás tři kilometry stoupání korytem, kde je nutno metr po metru odklízet a rovnat, tak aby to bylo přijatelné pro naše teréňáky. Až kolem 14 hodiny dorážíme před začátek těžební cesty, která začíná výjezdem z potoka do prudké levotočivé zatáčky, jenž je navíc ve velké míře stržená vodou a dvě třetiny levé strany jsou roztrhané erozní rýhou hlubokou 1,5 m. Musíme se držet hodně vpravo a jet těsně podél stráně, ve které je cesta zařízlá. Organizační Patrol se nakonec na druhý pokus dostává za hřmotu motoru a odletujícího kamení nad zatáčku, sláva, teď ude moci ostatní vytáhnout navijákem. Druhé auto, které řídí "Petr budkař", se pokouší zdolat ostrý výjezd, ale jeho špatné pneu AT neudrží vyjetou stopu a vůz se sune doleva, končí v erozní rýze - těsně před převrácením ho zachraňují ostatní, kteří naskakují na auto zboku, aby ho zatížili. Vše končí dobře a auto vytahujeme navijákem nahoru. Začíná zesilovat déšť, je potřeba zrychlit tempo, neboť podmáčený terén bude čím dl hůře sjízdný. Postupně se dostáváme nahoru jeden po druhém, buď silou vlastního motoru, nebo za pomoci navijáku. Kolonu zastavuje až Toyota LC 100, která prorazila pravé zadní kolo. Oprava bočního průrazu bude chvíli trvat, a tak pouští ostatní před sebe. Zdolání toho 30 m dlouhého úseku trvá 4 hodiny, nakonec jsme všichni nad zatáčkou, teď ještě ujet asi 5 km traverzem do místa dnešního přenocování. Cesta je úzká, ale poměrně dobře sjízdná. Komplikují ji pouze ostré a prudké zatáčky. Už se stmívá. Kolem 19 hodiny dorážíme do místa dnešního kempu ve výšce 1550 m, je zde poměrně chladno, a tak rychle rozděláváme oheň. Přestože to byl pro všechny náročný den, nebo snad právě proto, se všichni shromažďujeme u ohně, a nastává výměna zažitků a hlavně oslava toho, kam jsme se pomocí vlastních sil dostali. Jdeme spát hodně po půlnoci. Ráno je odjezd až na desátou. Jak pokračovala naše výprava se dozvíte zase v příštím pokračování - a máte se na co těšit, např. na to jak jsme stavěli most.

4. den
Ráno jsme vyjeli lehce po desáté. První úsek díky trávě, která byla ještě stále vlhká od rosy, připomínal spíš sáňkování ve volném stylu, než sjezd teréňáků z kopce. Stráň ovšem končila úvozovou cestou, která všem vozům určovala směr stejně jako bobová dráha. Po zdolání tohoto úseku nás čekala těžební cesta roztržená z levé strany erozní rýhou hlubokou asi 80 cm, a tak se muselo jet v rozepření a kola udržovat nad hranou rýhy, tak aby nezklouzla dolů. Což bylo poměrně těžké, neboť po jílovitém podkladu kola neustále podkluzovala a tak se občas někdo objevil dole v rýze. Pak přišla ke slovu kurta, kterou parťák zajistil na voze jedoucím vzadu, a po vytažení se pokračovalo dál. Těžební cesta přešla po 2 km v řečiště, které se muselo upravit. Naštěstí bylo dost široké, a tak se cesta dala vybrat. Po jeho průjezdu jsme začali stoupat cestou, která objížděla neprůjezdné koryto potoka a následoval sjezd přes obrovské balvany. Všechny vozy zastavují a náčelník je jedno po druhém navádí, kola se pomalu odvalují a naši "drobečci" se převalují přes kameny jako baletky. Pak následuje do CB ta osudová věta - "Teď už to bude v pohodě, dál je pohodová cesta údolím". Po ujetí několika set metrů se ovšem z úst náčelníka, který jede první, ozývá: "a jsme v pr........ , úplně !!!" Co to znamená pochopí ostatní až když ho dojedou. Tam kde vedla cesta je nyní asi 3 m hluboká, 5 m široká a asi 40 m dlouhá průrva, kterou zde vyhloubila napříč cestou dravá jarní voda. Pro správného offrouďáka platí, že zpátky cesta nevede ! Probíhá krátká porada, verdikt je jasný - stavíme most. Je 11.30 jasno.
K dispozici jsou dvě motorové pily, 3 navijáky WARN, sekery, kramle, 150 hřebíky a hlavně asi 25 nadšenců rozhodnutých překonat překážku, kterou nám postavila do cesty zdejší drsná příroda. Hlavním aktérem je Tomáš s Discovery, který je tím správným chlapem do nepohody a hlavně tesařem z lásky k dřevu. A tak se rozbíhá koncert jeho pily roukou a dřeva. Všichni ostatní pracují jako sehraný tým. Jedna parta kácí a očišťuje stromy, druhá čistí koryto potoka, které použijeme pro výjezd. Náčelník najíždí do stráně nad průrvou, tak aby mohl navijákem přitahovat klády, které budou sloužit jakou most.
Je to paráda vidět takou partu lidí, které ztmelila tato výprava v jednu velkou partu offrouďáků i přesto, že se předtím vůbec neznali a tady se viděli poprvé. Klády se pomalu přesouvají přes průrvu a ukládají do výchozí pozice pro stavby mostu. Počasí nám nepřeje a začíná pršet, ovšem práce se nezastavuje. Tomáš, který pracuje v tričku, už je uplně promočený. Je obrovské štěstí, že ho máme s sebou, protože určitě zkrátil o polovinu čas na stavbu mostu. Je to kumšt postavit most, který musí udržet třítunové těžkooděnce. Tomáš staví most jokoby to dělal odjakživa - přestože pak říká: "Tohle byl můj první". Čepuje pilíře s centimetrovou přesností, bez jakéhokoliv měření, pak probíhá zavětrování, aby se most nesložil do strany. Šířka je uzpůsobena podle různé velikosti rozchodu vozů tak, že vnější kláda je pro nejmohutnější Patroly a vnitřní pro Nivu, která je nejužší. Nakonec přicházejí ke slovu stahovací kurty a klády se pevně stahují k sobě. Je ještě nutné udělat sekerou záseky do klád, neboť déšť vytvořil z jejich povrch pěknou klouzačku. Po šesti a půl hodinách je most hotov.
Teď přijde to nejdůležitější - zatěžkávací zkouška, když projede náčelník s jeho Patrolem, který váží 3,3 tuny, pod ostatními to vydrží. Zbyvá ještě vyřešit otázku jak se na most dostat tak pomalu, aby se dal přejet, neboť díky děšti je svah z kterého se na most najíždí tak kluzký, že se nedá pomalu sjet - pouze kluzmo vpřed. Tak přichází ke slovu naviják Warn systém Multimount, který je upevněn na krátké Toyotě LC 73. Zatěžkávací zkouška začína, naviják se pomalu odvíjí a spouští náčelníkův Patrol k mostu, přední kola pomalu vjíždějí na klády - vydrží ? - to je vidět z tázavého pohledu přihlížejících. Kola se pomalu sunou vpřed a na obou stranách přesahují obrovité pneumatiky 35 x 12,5 R 15, tak o 5 cm. Vypadá to, že se sem to auto nemůže vejít. A tak se pomalu kousek po kousku sune terénní obr přes most, už chybí jen pár desítek centimetrů a je to - most vyrdržel !! Všichni mají radost. Tak teď navázat ostatní a jedno auto po druhém dostat na druhou stranu - končíme za tmy. Zůstáváme kempovat jen pár set metrů za mostem, kde je první rovina. Dnes to byl náročný den, odcházíme všichni po nějaké té polívce z pytlíku spát. Sice bez táboráku, ale všichni s vnitřním uspokojením - dokázali jsme to ! ! !

5. den
Ráno nás přivítalo slunce, a tak jsme měli hned po včerejším provlhlém večeru lepší náladu. Dnes nás čeká jednoduchý přesun po prašných cestách do průsmyku ROTUNDA, ovšem i na této cestě číhá zajímavá vložka - průjezd vesnicí Parva. V 9 hodin vyrážíme, a vzhledem k tomu, že se nám všem prašná cesta a výmoly zdá po předešlých dnech jako krásná silnice, nasazujeme tempo připomínající rally. Po 15 km jsme dojeli na asfalt. Místní silnice I. třídy připomíná spíš úzkou okresku plnou děr, ale pro nás je to dálnice - udržujeme rychlost kolem 90 a řítíme se k městu vzdálenému 25 km, kde dotankujeme a doplníme zásoby pečiva, zeleniny a hlavně v železářství kramlí a hřebů, co kdyby ? Doplnit naftu je také víc než nutné, organizační Patrol spapal na 125 km 45 litrů. Na spotřebě se podepsal extrémní terén a hlavně hodiny běhu motoru při tahání navijákem - odběr zatíženého navijáku je až 400 ampér, a tak je nutno stále udržovat otáčky v rozmezí 2500 až 3000, aby stačil alternátor dobíjet baterku. Po natankování našich deseti vozů jedeme asi ještě 3 km po asfaltu a odbočujeme na prašnou cestu, která vede 18 km údolím na náhorní plošinu Parva. Z CB velí náčelník zapnout prachovky (tak jsme přejmenovali zadní mlhovky, které ve vířícím se prachu byly jediným signálem vozu jedoucího před vámi). Ted´si každý může vyzkoušet, jak to vypadá na maratónských soutěžích, ve kterých se v Africe jezdí na podobných prachovkách - pistách. V CB se ozývá další výzva - kdo za sebou na konci dovalí největší oblak prachu ....vyhrál ..... rozjíždí se rychlostka, která nedovoluje jet díky charakteru cesty víc než 50, přesto je to příjemné odreagování, neboť za vozem jedoucím v předu není nic vidět a je třeba se držet jeho „prachovky“. Na rozcestí čeká náčelník a hodnotí oblaka prachu, někteří vytvořili skutečně impozantní rozměry. Po dojezdu RZ všichni odbočujeme. Už je poledne a my pokračujeme dál klidnou jízdou po úvozové cestě, asi po 3 km nás opět zastavuje překážka v podobě roztrhané cesty. Dá se však objet potokem, jediný problém je příkrý výjezd, který musíme zdolat při návratu zpět na cestu. První zkouší projet náčelník, ale než se stačí chytit přední kola na pevné podkladě, tak zadní, které ještě trčí v potoce, se nemilosrdně propadají do bahna, jenž tvoří dno potoka. Přichází ke slovu dvě 25-ti metrové kurty, oka, úvaz o kmen stromu a naviják. Za 15 minut je mohutný Patrol nahoře - pomohl mu nezbytný pomocník WARN 9500. Ted´ovšem zbývá dostat sem ještě 9 vozů, celkem nám to zabere 3 hodiny. Ozývá se - snad je to dnes poslední překvapení. Já už vím, že za chvíli nás čeká technicky zajímavá pasáž, kterou je průjezd vesnicí Parva. Po dvou kilometrech dorážíme před úzkou prašnou cestu, která se využívá ke všemu možnému jen né k jízdě autem. Hlavní využití je pro svoz klád, které po jedné až dvou tahají koně za sebou dolů do vesnice. A protože je takto cesta využívána zřejmě už desítky let, vznikla uprostřed rýha hluboká místy i 2,5 metru, do které se schová i celý kůň. Další záludností jsou podmáčené úseky přikryté buky a duby, které zde místní skot doslova rozdupal kopyty na hluboké bláto. Jak si s tím poradí naše teréňáky ?
Jak jsem řekl, tento úsek je opravdu zážitek - suneme se hlemýždím tempem kupředu, ty největší průrvy musíme objet, protože zem je ještě provlhlá a pěkně klouže. Neudržet auto v rozepření by zde znamenalo pohřbít ho na bok do 2 metrové díry. Auta se zde zmítají jak na „lochnesce“, cvakají foťáky a většina spolujezdců je venku a naviguje při průjezdu přes překážky. V jedné zatáčce se Toyota LC 75 zhoupla tak, že v jednu chvíli stála pouze na levém předním kole s ostatní tři byly ve vzduchu - naštěstí řidič duchapřítomně přidal plyn a tím vůz srovnal (Nikdy při podobné situaci nešlapejte na brzdu, vždy je třeba autu povolit nebo přidat krátce plyn, jak zabrzdíte setrvačností, tak se auto překlopí). Teď nás čeká ještě přejezd mostu, který jsme museli vloni kompletně zpevnit, neboť už při chůzi jednoho člověka se očividně prohýbal a těžko by vydržel přejezd našich třítunových drobků. Čekalo nás ovšem překvapení - místní ho vyztužili zespodu ocelovými nosníky. Tím končilo naše dnešní dobrodružství, ted´už jen dojet po cestách různého povrchu a kvality asi 40 km. Kolem sedmé večer dorážíme do místa dalšího přenocování na břehu malého potoku, kde rychle připravujeme oheň, rychle něco slupnout a k táboráku, kytara se už nedočkavě ladí - poslední večer v přírodě jsme pěkně protáhli a poslední šli spát po čtvrté. Zítra nás čekají "prachovky" při přesunu k místu kde stál hrad hraběte Drákuly, večer dojezd do stylového hotelu Drákuly a rozlučkový večer.

6. den
Ráno jsme vyrazili po prachovkách dlouhých asi 18 km. Jízda po těchto cestách plných prachu vybočuje z klasických přesunů po horách, neboť se dá udržovat poměrně vysoká rychlost cca 40-50 km/h. Připomíná stylem jízdy dálkové maratony po suchých pistách. Někdo uvítá změnu, jiný tyhle cesty nenávidí. Na konci nás čekalo pro mne velké překvapení, tam kde minulá léta byla úzká úvozová cesta, kterou naše teréňáky zdolávaly velice obtížně a vždy to přineslo nějaký ten šrám na boku, byla "dálnice". Tedy těžká technika (buldozer, válcovačka a nákladní auta navážejí hrubší kamení), která vybudovala dvouproudovou cestu, ač bez asfaltu, ale na zdejší poměry širokou a s rovným povrchem. Byl jsem "zhnusen", taková to byla cesta, a jak nás dovedla potrápit. Doufám, že nás takovéhle překvapení nebude potkávat často !!! Teď tedy jedeme po "dálnici" k místu, kde se přes ohradu odbočuje k vrcholku, kde stál hrad legendárního upíra Vláda Tepeše - zvaného DRÁKULA. Toto místo nám před třemi roky ukázali místní domorodci. Na vršku nenajdete rozvaliny, natož celistvé zdi. Jsou tu pouze podivné kameny, které obsahují nějaké černé sklo, od něhož se podle pověsti hrad blyštěl do dálky. Jsou zde různé jámy, v jedné z nich je i kříž, který má zabránit návratu prokletého hraběte Drákuly. Zde pořizujeme několik společných fotek. Opouštíme toto démonické místo, stejně jako sem i ven z prostoru lesíka, který zakrývá vrcholek, nás doprovází krkavec. Poslední přesun nás vede k na dohled vzdálenému hotelu Drákula, kde všichni po týdnu trmácení v našich offroadech a nocování ve volné přírodě rádi uvítají sprchu a pořádnou postel v teple a suchu.
Na večeři se všichni scházíme v místní restauraci. Vypínáme místní TV program a přes kameru pouštíme video záznam z uplynulých dní. K jeho vypnutí nás nutí až váznoucí obsluha, neboť všichni i s kuchařem jsou vyloženi před vstupem do kuchyně a sledují naše zápolení s terénem, který mám letos připravila drsná příroda - bylo to tvrdé , ale stálo to za to ! ! ! Cvak - vypínáme video, všichni máme hlad, a tak se konečně obsluha pouští do své práce. Postupně večeře přechází v neformální oslavu toho, co jsme prožili. Spát jdeme až hodně k ránu, přesto budíček byl v devět.
V deset hodin už sedíme všichni za volantem a vyrážíme - čeká nás zpáteční cesta do Tokaje a zítra přes Slovensko domů.
Já odvádím celou kolonu deseti vozů pod Brožský průsmyk, neboť zůstávám na "stavění" - přípravu nové trasy. Za městem BISTRITA se ozývá v CB náčelník: "Byli jste perfektní sehraná parta, která se dokázala poprat s každou překážkou........Šťastnou cestu !!" Zpětně je slyšet z každého vozu: "Náčo dík, příští rok jedem znovu !"