Omán - Archiv expedic

Transylvánie - příprava

Naš přípravný tým který se skládal tentokrát z šesti členů, jenž znáte z Poháru Off Road, jmenovitě Dušan a Robert Randýskovi, Ondra Parez s Michalem Smidou, Jirka Chramosil a Michal Pánek, se vydal po stopách Drákuly do Východních Karpat.

Zde chceme jednak připravit itinerář pro příznivce expedic, kteří se s námi vydají v květnu na dobrodružnou cestu, ale hlavně najít místo, kde stál hrad snad nejslavnějšího upíra všech dob, kterého si pro svou předlohu vybral spisovatel Bram Stoker.

Hrad postavil Drákulův skutečný předek, údajný otec, kníže Vlad Drácul, který žil asi 1431-76 Jméno Vlad Napichovač mu vyneslo to, že za dob své krutovlády nechal umučit, popravit nebo napíchnout na kůl asi 40.000. Ten rytíř Dračího řádu byl krutý tyran, jenž naháněl hrůzu nejen svým poddaným, ale i nepřátelům, které po jeho vítězné bitvě bez milosti nechal napíchnout na kůly.

Naše cesta začala 1.4. odjezdem z Prahy s vozy Toyota Hilux 2,4 TD v expediční úpravě a spolu s krátkou Toyotou 7O 3,0 TD přes Brno , kde se k nám připojila posádka se soutěžní Suzukou Samurai 1,3 , která se pravidělně zúčastňuje Off

Road soutěží .Pokračovali jsme dále na Bratislavu , Komárno , Budapešť pak směr Oradea . Přibližně 30 km před Maďarsko-Rumunskou hranicí jsme přenocovali ve stanech , pro které bylo velice obtížné najít alespoň pár stromů mezi nekonečnými kukuřičnými poli. Ráno jsme vyrazili přes hranice do Oradei a dále na Cluj , která nás překvapila na rumunské poměry svou rozlehlostí a kulturou. Poslední větší město pro několik dalších dnů byla Bistrita, z níž nás zavedl průsmyk až na repliku Drakulova hradu Hotel Dracula Castl , kde jsme ve stylovém prostředí dobře povečeřeli a naposled využili vymožeností civilizace , které nám budou pro příští dny scházet.

Ráno nás přivítalo blankytně modrou oblohou a my se svými vozy vyjeli na místo , kde podle místních domorodců stál skutečný hrad obávaného upíra . Že cesta nebude zcela jednoduchá nám dala najevo provlhlá půda polí, do nichž se naše dvě těžké Toyoty bezmocně bořily , ovšem nás tato skutečnost nikterak nepřekvapila a za 10 minut byly všechny čtyři pneumatiky obou vozů obuty do řetězů Weisedfeld od firmy ITACO, které se nám už nejednou osvědčily a pokračovalo se dál. Suzuka pro svou muší váhu zdolávala bahno bez problémů a i Toyoty diky řetězům jedou stále kupředu a nezastaví je ani příkrov sněhu pod kopcem, kde v dávných časech stál Drakulův hrad.

Že jsme na správném místě nám podtvrdil místní bača , který si zdatně poradil i s naší skupinovou fotografií u dřevěného kříže , který chraní prokletou zem před návratem netvora, jehož jistě do dnešních dnů v myslích místních domorodců Drakula představuje . Na místě samém bohužel nejsou nijak zvlášť patrné znaky jakékoliv stavby , ale musíme brát v úvahu , že hrad byl postaven někdy ve 13. století a samotný příběh Stokera se odehrává roku 1897 , kdy hrad už zřejmě vůbec nestál , neboť v jeho ilustraci připomínají nápadně hrad Bran , který se nachází v Západních Karpatech které navštívíme v černu a srpnu letošního roku .

Po krátké prohlídce místa , jehož poloha je navždy pomocí GPS , které nám letos pomáhá při sestavování itineráře zapsáno jako Drákulův hrad ve výšce 1362 odjíždíme východním směrem . Srdce každého ofrouďáka poskočí radostí při průjezdu úzkých úvozů, kde před námi projížděly pouze koňské povozy , které svážejí tolik potřebné dřevo - jediný zdroj tepla ve zdejších drsných zimách.Nakonec rádi v brodu zbavujeme obalená kola vozů bahna , které by nás zbytečně tížilo , neboť se přesouváme do vyšších oblastí kde podklad tvoří zbytky sněhu nebo led .Skutečně po několika kilometrech , kdy jsme opustili stavení, se lesní cesty mění v kluziště a my opět oceňujeme řetězy , které pomáhají vozům vpřed na klikatých cestách , později vyjíždíme na horské paseky, kde jsou prozatím opuštěné salaše , které se dají používat v tuto dobu k velice příjemnému přenocování , ale vzhledem k tomu , že GPS ohlašuje západ slunce až za 3 hodiny pokračujeme dál v cestě . Ke slovu přichází poprvé naviják , který pomáhá Suzuce, v jejímž vybavení bohužel řetězy schází, ke zdolání prudkého stoupání po sněhové pokrývce.Největší překvapením dnešního dne je však medvěd , který se objevuje zhruba 100 metrů před námi , všichni vyskakujeme ven z vozu a chceme pořídit několik záběrů na kameru a fotoaparát , neboť setkání s medvěděm v divoké přírodě rozhodně nepatří mezi všední jevy , ovšem huňáč je jiného názoru a po krátkém zastavení se dává do utěku; možná jsou naše vozy první , které ve své životě viděl.Bohužel na lesním výseku kde jsme spatřili medvěda končí i cesta, po které jsme se vydali a tak se vracíme zpět na první salaš kde přenocujeme . Večer trávíme přípravou pokrmu na ohni u jehož praskajícího dřeva probíráme zážitky dnešního dne . Prní noc v horách máme rovněž možnost vyzkoušet střešní stan Maggiolina, který jsme pořídili na expediční Hilux a jehož kvality ve spojení s nezávislým topením Eberspracher jsme si nemohli po celou dobu vynachválit .Bohužel stan je určen pouze pro tři osoby a tak další tři se musí spokojit s horolezeckým stanem , který při podestlání slámou podle jejich mínění není taky k zahození.

Další ráno nás vítá slunečným počasím a tak po krátké snídani a zabalení věcí vyrážíme, netušíc co nás dnešního dne čeká, na cestu . Dopoledne trávíme ježděním po klikatých cestičkách a hledáním správného směru pro překonání vrcholu hory , která nám stojí v cestě , Kolem poledne narážíme na dva lesníky , kteří nám ochotně vysvětlují ,že jediná sjízdná cesta do míst, kam chceme jet, je po místní okresce , kterou jsme včera přijeli. Na ujištění , že pro nás je možná jakákoliv jiná, než zpevněná cesta, se jeden z lesníků odhodlá navést nás na starou lesní cestu, která se už nepoužívá a tak začíná naše dobrodružství .První komplikace nastávají 1km v podobě sněhových závějí , které překonáváme za použití navijáku a lopat.

Dále pokračujeme poměrně plynule 3 km zase závějemi, ovšem tak 200 m přes pláň po 2 hodinová marné snaze je překonat, nás lesník opouští se slovy ;Drum bum; štastnou cestu a mizí po svých někde v lese. My se nevzdáváme a po prošlapání možného objezdu dolním krajem pláně otáčíme vozy a zkoušíme štěstí o pár desítek metrů dál , na konci nás však čeká 50 m naváteho sněhu, který nás dělí od původní cesty , která zde ústí do lesa, kde snad sněhu bude méně . Vzhledem k tomu , že se blíží západ slunce rozbalujeme stany , připravujeme večeři a průběžně prohazujeme sníh, abychom si ráno usnadnili výjezd na cestu , než padne úplná tma.

Je ráno a počasí opět nezklamalo , zbývá posledních patnáct metrů proházet 2 m širokou cestu pro naše vozy. Úzká lesní cesta je poměrně dobře sjízdná a menší závěje překonáváme systémem zpátečka , malá za tři a plný plyn pak následuje gejzír sněhu a prorážení závěje. V tom horším případě, kdy jsme závěj špatně odhadli, následuje posazení vozu na břicho a nepříjemná práce s hliníkovou lopatou tak 25 minut, než se podaří vůz podhrabat a uvolnit ze sněhového zajetí , což nás čekalo dopoledne asi šestkrát . Na oběd není čas a tak pokračujeme poměrně dlouhým úsekem 2 km bez větších komplikací , ty přicházejí v podobě levotočivého stoupaní, zcela zledovatělé lesní cesty, na které se dá těžko udržet na nohou . Zkoušíme to krokem vpřed ,ale zadní část vozu nebezpečně ujíždí dolů, kde je zhruba 6m vysoký ostrý schod dolů a pak les. Přichází ke slovu naviják , kladka a kurty, které nám pomohou postupně po 3 hodinovém snažení přetahat naše vozy .Po dalších 3 km celkem plynulé jízdy se otvírá paseka , která vypadá téměř bez sněhu . Naše radost končí ihned po přejetí brodu na severní část paseky - zase závěje a na výběr dvě cesty, my volíme cestu více vpravo , na které nás čeká 50 m proházet k ústí do lesa , kde už je cesta sjízdná a hlavně vede kolem salaše , kterou využijeme pro dnešní přenocování .

Ranní jasné nebe nám dodává vzpruhu spolu s vidinou nezasněžené cesty , kterou máme nadosah . Prvních 300 m bez problémů , dalších 200m systém zpátečka a vpřed posledních 100 m úzký úvoz 30 boční náklon 28 klesání na konci 60 m navátého sněhu o výšce 1 metru a cesta končící zasněženým potokem. Zastavujeme a rozdělujeme se do dvou skupin jedna dvoučlenná skupina vyráží pěšky prozkoumat potok , my čtyři se snažíme vycouvat s vozy zpět , což je do daného kopce v úvozu, kde se nedá otočit nemožné a vozy se propadají sněhem stále hlouběji, až do bláta. Přichází ke slovu naviják WARM 9000, u něhož už po několikáté oceňujeme Mouting Systém , který umožňuje přendat naviják ze předu do zadu a naopak , tak jak momentálně potřebujeme. Opět slyšíme charakteristický zvuk navijáku, který se snaží pomoci vozům ven z pasti a to protažením za stromy přes kladku , která uvázaná kurtopu za strom znásobuje sílu tahu .Nejprve je nutno vytáhnout poslední Suzuku tak o 10 m pak uprostřed stojící krátkou 70 desátku a nakonec první Hilux , znovu převázat všechny vozy a zpět dokola , posunout vozy o 60 m znamenalo provést šestkrát kolotoč a trvalo to 5 hodin , nakonec dorazil průzkum s tím , že když se dostaneme zpět na salaš kde jsme přenocovali jediné cesta je jet zpět, jak jsme přijeli , nebo varianta potok , kde nás čeká 2 km brodění horským potokem plným kamení, asi tři kaskády a bezpočet spadlých stromů . Postupně v každém z nás zvítězilo srdce pravého ofrouďáka ,který nezná cestu zpět a horský potok je pro něj výzvou k jeho zdolání , vzhledem k tomu , že se blížil soumrak jsme se rozhodli přenocovat v úzkém úvozu a než se setmí, proházet si cestu sněhem k potoku , pak přišel návrh na proražení cesty Hiluxem , který pří tomto málem;hodil boudu; což přispělo k všeobecnému pozvednutí poněkud depresivní nálady .S ohledem na to , že bylo možno použít pouze střešní stan , neboť horolezecký nebylo kde postavit, namáčkli jsme se do něj čtyři a zbývající dva spali ve voze .

Ráno už nám nepřálo ani počasí , ale přesto jsme se s elánem, pustili vyzbrojeni sekerou , ruční pilou a lopatami na odhazování sněhu do potoka.Dlouhých 1.800 m které nás dělily od cesty vedoucí do údolí jsme zdolávali 6 hodin , po nekonečném přeřezávání padlých stromů praskl list pily , ale po improvizované opravě jsme pokračovali dál , naviják stahoval klády a naše zmrzlé ruce odvalovaly do nekonečna kameny , ovšem po zdolání potoka jsme se všichni shodli, že vlastně celá cesta byla to pravé a zapomněli jsme rázem na nesnáze které nás provázeli . Ve tři hodiny odpoledne jsme byli na dobré lesní cestě, po které jsme pokračovali noční jízdou podle řeky Moldavy .Pak jsme jeli do jedné v noci po místní okresce, která spíše připomíná širokou polní cestu plnou děr a výmolů , až na místo posledního přenocování .

Ráno jsme za deštivého počasí vyrazili na 150 km po cestě k hranicím a pak přes Maďarsko a Slovensko domů.

Věříme , že trasa , kterou jsme připravili pro účastníky květnové Expedice Transsylvánia 98/I , poskytne všem nevšední zážitky právě jako nám .

Pojeďte s námi i Vy, další odjezd 17. července !