Rumunsko s vozy - Archiv expedic

Maroko

1. den
Na letošní výpravu do Maroka jsme se vydali uprostřed dubna, jelo nás celkem šest vozů. Celá skupina měla velice různorodý charakter co se týče druhu a určení vozů, přesto nás všechny spojoval jeden cíl - tím bylo poznat krásy pro nás exotické země a vyzkoušet si jak se jezdí na písečných dunách.
Vyjeli jsme společně z Prahy, naše cesta vedla přes Německo a Francii, kde jsme poprvé přenocovali. Ráno jsme pokračovali do Španělska, kde jsme si udělali malý výlet do ANDORY, což je malé království v Pyrenejích. Tam jsme navštívili proslulé koupele a 3 hodiny jsme relaxovali po únavné cestě. Odpoledne vyjíždíme zpět do Španělska - čeká nás ještě přes tisíc kilometrů. V jednu v noci končíme a přespáváme na pláži u moře. Ráno vstáváme do nádherného slunného dne - přestože je právě polovina dubna, je už znát síla slunce. Dnes nás čeká cesta po ne příliš dobrých dálnicích, kde je mnoho stoupání a ostré zatáčky, nakonec místní silnice a dojezd do Gibraltaru, kde na nás čeká Toyota, která vezla na přívěsu dvě motorky a kvůli dodržování rychlostního limitu se musela od nás oddělit - jeli chudáci nonstop, aby byli na čas v přístavu. Teď se tedy setkáváme a společně prohlížíme Gibraltar, pak odjíždíme do kempu. Večer je čas pro relaxaci - ujet cca 3.400 km je opravdu úmorné, ale dá se to vydržet při důsledném střídání řidičů pravidelně po třech hodinách.
Ke slovu přichází kytara, zpěv a nezbytná moravská slivovice, která nás doprovází při každé výpravě. Odreagování bylo nutné, a tak jdeme spát až k ránu. Odjezd se posunul až na desátou, kdy vyrážíme směr Algeciras, tady se nalodíme na trajekt a po 30-ti minutové plavbě nás čeká Africký kontinent. Pro ty, kteří to se slivovicí přehnali jako Michal, se pobřeží přibližuje pomalu - vypadá šťastně, když má opět pod nohami pevnou zem. V Ceutě, což je přístavní město, musíme dokoupit zásoby a hlavně balenou vodu. Jsme ještě stále na španělské půdě. Asi po kilometru přijíždíme před Marockou hranici, kde už vládne typický orientální chaos.
Základní pravidlo úspěchu zde je obrnit se trpělivostí a v klidu vyplňovat spoustu nesmyslných dokladů o vstupu, dočasném dovozu vozidla atd., prostě od jednoho okénka k druhému a zase zpět. Ještě je důležité odevzdat naše vysílačky CB, jejichž používání je zde přísně zakázáno - všichni doufáme, že je ještě uvidíme. Přechod hranic zvládáme na zdejší poměry v rekordním čase, za tři a půl hodiny jsme za "čárou".
Začíná rychlý přesun do města Fes. Zpočátku jsme zklamáni zdejší krajinou, která je stejná jako ve Španělsku, ale čím jsme dál, je krajina zajímavější. Těsně před městem Fes jedeme po cestě značené jako vedlejší, která se najedenou ztrácí v nějakém propadlišti. Ale GPS mi neklamně říká, že jedeme správně. Jdeme tedy prozkoumat okolí pěšky. Najednou vidíme, že se zde v obrovské rozloze propadla zem a s ní i naše cesta. Vypadá to jako by tu někdo vyhloubil pod zemí obrovské jeskyně v několika patrech nad sebou a ty se pak zřítily. Bohužel už se stmívá a my musíme pokračovat do města - zítra se sem určitě vrátíme. Za soumraku dojíždíme do kempu ve městě Fes. K našemu zklamání je téměř evropského stylu, uleháme k první noci v Africe.

2. den
Dnešní ráno začíná skutečně po marocku, v 5 hodin začíná věřící svolávat k modlitbě muezzin nepředstavitelným řevem. V duchu si říkám, jestli nás čeká tohle každé ráno - potěš pánbůh.
V devět hodin vjíždíme do města a po chvilce kličkování jsme před starou medínou, kterou obklopují hradby. Najímáme dva marokánce - jeden bude hlídat auta a ten druhý hovořící anglicky nám bude dělat průvodce. Nakonec usmlouváme cenu na 50 dirhamů za auto, později se ukáže, že to byl víc než rozumný obchod, neboť vyznat se v propletenci uliček je takřka nemožné. Naše prohlídka začíná před hradbami na tržišti, kde berbeři nabízejí ovoce a zeleninu, pak procházíme přes hradby do medíny. Rázem se ocitáme v době islámského středověku. Necháváme se unášet davem úzkými uličkami a pečlivě sledujeme kam kráčí náš průvodce, je třeba se vždy uvolnit z davu a následovat ho. Je to kouzelný kolorit malých krámků a dílen, z kterých se line pronikavá směsice vůní od prodavačů koření a čpavý zápach z koželužných dílen. Pokračujeme se svým průvodcem, který nám cestou ukazuje památky, až do domu, kde se nabízejí ručně tkané koberce. Jsme zde pohoštěni místní specialitou, je jí "Berber Tea", velice silný zelený čaj s mátou, který Vás lehce omámí. Snad proto někteří nevydrží nápor nabídky překrásných koberců a kupují si je co by památku domů. Obtěžkáni balíky jdeme navštívit místní koželužnu, kde vydělávají kůže. Všem těm, kdo nemají skutečně "silné žaludky", doporučuji tuto návštěvu vynechat, neboť zápach, který se zde line je opravdu více než silný. Teď zbývá se promotat ze starého města, které obehnané hradbami, jako by odolávalo zubu času, ven do nového města, kde parkují naše vozy. Doufáme, že tam ještě jsou, ale jako vychytralí češi jsme zaplatili hlídači i průvodci pouze zálohu a tak snad budou chtít i doplatek. Vozy jsou skutečně na místě. Vyplácíme tedy marokánce a jedeme na malou okružní jízdu, asi po hodině vyjíždíme z města ven směrem k včerejšímu "propadlišti", které jsme objevili večer. Po dojezdu si nejprve dáváme krátkou pauzu na oběd - je právě poledne. Jdeme si prohlédnout opatrně jeskyně - snad najdeme nějakou tu zkamenělinu.
Po hodině musíme vyrazit, čeká nás dnes ujet přes 300 km. Jedeme přes město Azrou do centrální části Atlasu. Za Azrou sjíždíme na vedlejší cestu, máme dvě hodiny do setmění a ujíždíme od civilizace. Nocujeme v nadmořské výšce okolo 2.000 metrů, je chladná noc, ráno mrzne.
Zítra nás čeká nejkrásnější část mohutného ATLASU a překonání průsmyku ve výšce okolo 3.500 metrů, pak sjezd do města Itzeru a kemp v nížině.

3. den
Noc byla opravdu chladná, ráno máme ojíněná auta. Všichni si teď dáváme horký čaj a balíme vozy, kterým už běží motory - potřebujeme se ohřát. Kolem deváté vyrážíme. Asi po hodině a půl se dostáváme pryč od posledních známek civilizace, jedeme cestou, kterou tvoří červená hlína. Po sněhu, jenž nedávno ustoupil jarnímu slunci, je terén pěkně podmáčený a místy se tvoří kaluže v podobě malých jezírek.
Postupně přibývají cedrové háje, která nás Evropany doslova uchvacují. Mají zvláštní stavbu větví s plochou špičku, ovšem nejimpozantnější je jejich velikost - náš Parol vypadá vedle mohutného cedru jak dětská hračka. Pomalu se dostáváme do výšky okolo 3.500 metrů nad mořem, kde narážíme na zbytky afrického sněhu. Je to nádhera pohybovat se uprostřed cedrových hájů kontrastujících s modrou oblohou. První známkou civilizace jsou podobně jako v Rumunsku pastevci, pasoucí ovce a kozy. Jejich příbytky jsou ještě chatrnější a život zřejmě tvrdší. Místy zahlédneme i majestátné vrcholky tyčící se k nebi, které jsou ještě pokryté sněhem. Nyní nás čeká pomalé sjíždění do údolí po klikatých cestách. Asi ve tři hodiny opouštíme Atlas a v údolí vjíždíme na asfalt. Dnes nám zbývá ujet ještě přes 200 km za město Er Rachidia, kde budeme kempovat. Postupně se začíná znatelně oteplovat, vidíme první palmy a malé písečné návěje - neklamnou předzvěst písečných dun. V šest hodin jsme v kempu, který je na zdejší poměry slušně vybaven. Ovšem s hygienou to moc slavné není - prostě orient. Poprvé spíme pod palmami, večer je kolem pětadvaceti stupňů. Zítra už konečně uvidíme písečné duny, všichni se těšíme.

4. den
Ráno je oproti probuzení v horách Atlasu o poznání příjemnější, je kolem 20° C a my se pomalu probouzíme do tropického dne. Dopoledne jedeme na prohlídku starého opuštěného města, které už slouží pouze jako turistická atrakce. Pořizujeme pár atraktivních záběrů a pomalu se vracíme zpět do kempu, kde přečkáváme žár poledního slunce - polední je asi 37° C ve stínu. Kolem čtvrté vyrážíme směr Erfound, který je vzdálený si 80 km. Cesta po asfaltu ubíhá rychle, neboť se ještě stále pohybujeme v civilizaci a dopřáváme si na osvěžení i chlazenou Coca Colu - horko je stále větší. Po průjezdu městem jedeme ještě 17 km po asfaltu, pak se otevírá pláň, kde je nutno zvolit z několika cest tu nejsjízdnější a vyrazit směr Merzouga - značení "veškeré žádné".
Za každým vozem se tvoří oblak prachu a tak se ze spořádané kolony po chvíli tvoří řada vozů jedoucích vedle sebe - připomíná to seskupení bojovníků na koních při nájezdech. Valíme se pustinou rychlostí tak kolem stovky, oblak prachu za řadou vozů připomíná malou písečnou bouři. Po 35 km dojíždíme do oázy Merzouga, která pro nás představuje vstup k největšímu přírodnímu seskupení dun v Maroku - je jím Er Chebbi. Zde se rozkládají duny až 100 m vysoké, je to písečný ráj pro offrouďáky. Jsou zde vidět celé karavany teréňáků, které se zkoušejí poprat s pískem. My jsme přijeli v podvečer a proto jedeme hledat místo na přenocování - duny pokoříme zítra. Nakonec nacházíme ubytování v kempu u Hasana, který je jak velí staletá tradice velice pohostinný a milý, nakonec nás přesvědčí a my si dáváme k večeři Tajine - pokrm z různých druhů zeleniny se slepičím nebo skopovým masem, který se dlouhé hodiny dusí ve speciálním hliněném nádobí. Před ním následuje Harira - polévka z luštěnin a kousků masa. Jako desinfekci našich útrob používáme před i během jídla starou dobrou moravskou slivovici, takže se posléze z večeře stává všeobecné veselí, připojuje se k nám i Hasan, který pochopil, že s Čechy je veselo. Sezval ještě několik domorodců a začala zábava včetně bubnů.
Jeden z domorodců byl oblečen ve stylu „modrých mužů“ a mluvil docela obstojně „lámanou angličtinou“, stejně jako Hasan i on byl Tuarég. Oba mají jen jeden problém - a to, že při polknutí slivovice chroptí, přestože je silná, dávají si ji znovu a naše přátelství se s přibývajícími doušky utužuje. Do toho ještě mícháme silný “BerberTee“, tradiční čaj. Domlouváme se, že nás „modrý muž“ ráno vyvede na východ slunce, který je prý na dunách nezapomenutelným zážitkem. Pak už se oddáváme společné zábavě, spát jdeme hodně po půlnoci.
Ráno je budíček nezvykle brzo, kvůli tomu, že nechceme propást východ slunce. Stojí to opravdu za to, kromě vrytí si scenérie do podvědomí každého z nás si pořizujeme i fotografie, které východ slunce zachycují. Při cestě zpět nám náš průvodce ukazuje jak podle stop, kterými je pokryt písek poznáme, kdo tu kráčel případně se plazil. Nyní už víme, že ty vytečkované pásky v písku, které ráno pozorujeme všude kolem našich stanů, jsou stopy škorpionů - „díky bohu“, že všichni máme střešní stany - asi bych už na zemi nespal.
Poznáváme jak vypadá stopa po plazení pouštní zmije, která je velice jedovatá a nakonec nám ukazuje i hnízda obou výše jmenovaných, kterým je dobré se vyhnout. Jsme ovšem ujištěni, že přes den se jich nemusíme obávat, neboť jsou ukryti před žárem slunka. Za to při soumraku máme být nanejvýš obezřetní. Bereme si to k srdci a vracíme se zpět do kempu.
Konečně začíná horečná příprava k tomu nejhlavnějšímu cíli. Tím je bezesporu pokoření písečných dun. Je třeba co nejvíce odlehčit auta a uspořádat věci uvnitř, aby volně neposkakovaly. My sundáváme z našeho Patrolu i zahrádku se střešním stanem a vyndáváme úplně všechno kromě lopaty a zásoby vody. Náš Patrol očividně poskočil směrem vzhůru, když jsme mu odlehčili od našich měsíčních zásob a objemné výbavy. Nakonec podhušťujeme pneu na tlak tak 1,5 a všichni vyjíždíme z kempu směr duny. Vítá nás jemný písek žlutočervených dun, který svým jemným skupenstvím je nejblíže rozemleté paprice.Tak a jdeme na to - ještě než se stačíme rozjet, vidíme jak zapadá Toyota podobných nadšenců z Francie.
Poslední shrnutí čeho se vyvarovat - držet lehkou nohu, najíždět na dunu z boku, na vrcholku neubírat, na hraně se stočit a hurá dolů. Lehce se to řekne..... a tak se postupně střídáme v zapadání, náš Patrol má velkou výhodu v obutí, pneu 35x12,5 R 15 a silniční podhuštěný vzorek ho předurčuje k vyprošťování ostatních zapadlíků. “Blbnem“ tady jak malí kluci - je to zážitek řítit se osmdesátkou po rozpáleném písku, hup přes dunu stočit a hup přes další, hlavně se neleknout a neubrat. Sami několikrát zůstáváme uvězněni v písku, ale vždy stačí lopata. Nakonec všichni ustupují nesnesitelnému horku, které zde vládne, je 47° C. Písek je rozpálený tak, že vás palí přes podrážky bot. Ti rozumnější si jdou přes poledne odpočinout do kempu, naše nažhavená posádka se vydává sama do dun, což se jí stává osudnou.
Asi po dvou kilometrech nádherné jízdy a skoků přes duny, přichází nečekaně za jedním horizontem hned druhý, který nás zpomalí, za ním jsou od nějakého zapadlého vozu vyjeté koleje v písku a jsme v nich a jsme v........ To je nám jasné ihned jak písek zastaví kola našeho Patrolu. Nevzdáváme se a snažíme se kolům pomoci lopatou, ale je to beznadějné. Ke všemu jsme v rámci horlivého odlehčování nechali v kempu sandplechy. Máme sice naviják, ale ten nám není nic platný, jediné za co je možné v písku se přitáhnou, je vždy druhé auto - říká se v písku nikdy nejezdi sám. Naše zkušenost nás naštěstí stojí pouze dvě hodiny nedobrovolného pobytu v úmorném horku, nakonec na obzoru vidíme naše kluky ze Zlína s Pajerem - blíží se naše záchrana.
Měli jsme 3 litry vody na osobu a za dvě hodiny nezbyla žádná - zůstat osamocen v opravdové poušti daleko od civilizace musí být opravdové peklo, naštěstí to nebyl náš případ, neboť přinejhorším tu byl náš 2,5 km vzdálený kemp a tak jsme si mohli dovolit náš malý hazard. Ovšem díky klukům z Pajera jsme nemuseli po svých, stačilo jen zůstat s Pajerem na relativně pevném podkladu a použít ho jako kotvu, pak se přitáhnou pomocí navijáku a hop Patrol je z písečné pasti venku. Teď už společně zdoláváme duny při zpáteční jízdě do kempu. Naší posádku trochu z toho vedra bolí hlava a tak doplňujeme tekutiny a stěhujeme stan do stínu, následuje odpočinek až do pozdního odpoledne. Už jsme zase všichni v pořádku a tak se vypravujeme zpět k dunám zaznamenat západ slunce. Znatelně se ochlazuje, což nám všem přináší znatelnou úlevu - prostě nejsme na takové horko stavění. Večer trávíme společně při příjemném popíjení silného čaje a pojídání místních pochutin. Jdeme spát po desáté, neboť jsme lehce vysílení z uplynulého dne.
Zítra nás čeká přejezd „občasnou řekou“, což je vyschlé řečiště, které se plní vodou v období dešťů a na večer dojezd do soutěsky Gorges du Todra.

5. den
Ráno vstáváme do dalšího parného dne, po snídani nastává rychle balení. Po ránu je relativně chladno, a tak je třeba toho využít a ujet co nejvíc kilometrů. Opouštíme písečné duny a vydáváme se přes planinu, která je obklopuje směr Tinerhir. Za každým vozem se opět tvoří oblak prachu, uháníme osmdesátkou přes jezero plameňáků, které je úplně vyschlé. Po několika kilometrech vjíždíme do „občasné řeky“, což je vyschlé koryto, které se plní pouze v období dešťů. Nemít GPS asi bychom se tudy nevydali, neboť po několika kilometrech ztrácíte v jednotvárné krajině zcela orientaci, ovšem GPS nás neklamně vede vpřed i když zvláštní cestou, kterou jsme si dobrovolně vybrali. Koryto vyschlé řeky tvoří zvrásněné písečné dno, pár trsů trávy a sem tam i zelený keř - vše tu žije ze zbytků vláhy. Najednou vidíme před vozem poměrně velkou vybělenou kost, asi velbloudí nohu, po pětistech metrech celá žebra - to to hezky začíná. Doufám, že dál nebude vrak auta a lidská kostra, která nás přesvědčí o nepříliš šťastné volbě cesty...
Nekonala se žádná kostra a po dvou kilometrech se začala rýsovat i viditelnější cesta. Nakonec jsme dojeli na planinu, a zjistili, že nás GPS dovedlo na požadované místo. Pokračujeme přesunem po asfaltové silnici, která nás vede do 180 km vzdálené oázy Tinerhit, která stojí za zastávku - jsou zde hliněné hrady „KASBY“. Pak pokračujeme k odbočce do fascinující soutěsky Gorges du Todra, která je v nejužším místě široká pouze 10 m a vysoká 40 m. Pořizujeme pár pěkných záběrů a spěcháme dál, neboť začíná zapadat slunce. Pokračujeme přes několik vysokohorských průsmyků směrem k soutěsce Gorges du Dades. Soumrak nás zastihl při přejezdu do kempu, který je vzdálený 35 km. Díky krkolomnosti cesty nám však jízda trvá jeden a půl hodiny a přijíždíme za úplné tmy kolem deváté večer. Ovšem majitel kempu je stejně pohostinný jako Hasan, u kterého jsme strávili předešlé dvě noci. A tak nám připravuje Kuskus. Po příjemné večeři následuje i hudba na kytaru a bubínek. Kolem jedenácté odcházíme postupně spát. Ráno nás čeká soutěska Gorges du Dades a biblické údolí Vallée du Dades plné hnědočervených skal na nichž se tyčí Kasby.

6. den
Ráno vstáváme jak jinak než do slunného dne, přesto je poměrně chladno, neboť jsme vysoko v horách a fouká poměrně silný vítr. Než vyjedeme musím ošetřit Pepu - řidiče Hondy CRV, který si podřel nohu a zlehka ukopl palec, to chudák ještě neví, že po dnešku bude jeho CRV vypadat podobně. Okolo desáté vyrážíme, za vesnicí je na dohled kolona Španělů, kteří zřejmě zvolili stejnou cestu jako my. Máme se na co těšit - zvířený prach, který zvedají kola vozů za nimi vytváří neprostupný oblak. Je rozhodnuto, musíme jim nadjet a dostat se před ně. Volíme drsnější cestu, která vede přímo a po chvilce jsme na vedoucí pozici. Naštěstí celá jejich kolona jede tak pomalu, že jim rychle mizíme z dohledu my i rozvířený prach. Stále stoupáme, jsme už ve výšce přes 2000 metrů. CRV nechce poslouchat a začíná ho zlobit připínání zadního pohonu a tak je do největších stoupaní taženo. Otvírají se nám scenérie překrásných skalisek, které se zde tvořily miliony let, je na nich okem patrné jak zde ustupovalo moře a jsou bohaté na zkameněliny. Pomalu začínáme sjíždět dolů, což je příznivá zpráva pro CRV. I v této nepředstavitelné pustině - od rána jsme potkali tři domorodce a dvě auta - nacházíme známky života. Jsou to „skalní lidé“, jak jsme je pojmenovali. Vypadají velice nuzně a je nám jich líto, necháváme jim nějaké potraviny. Pokračujeme sjezdem do soutěsky Gorges du Dades, je to vlastně vyschlé řečiště plné kamenů přes které přeskakují naše vozy. Při krátké přestávce zjišťujeme, že CRV-čku vytéká olej ze zadního diferenciálu. Musíme s autem vyjet na velký placák a vytvořit si tak přírodní rampu.
Prohlídka potvrdila předpoklad - je proražený diferenciál a aby to nebylo jednoduché, tak na dvou místech. Nezbývá než vypustit olej, odmastit povrch a použít „tekutý kov“, který je ve výbavě organizačního vozu. Teď už jen počkat 90 min, než to ztvrdne. Při hledání objemu olejové náplně v manuálu od CRV-čka, narážíme na kapitolu jak správně vůz používat. Tato kapitola i některé další nám slouží k ukrácení čekání, to co je zde napsáno nás všechny velice pobavilo. Po zatvrdnutí zjišťujeme, že nic neteče a tak vyrážíme dál. Ovšem naše dvouhodinová ztráta stále narůstá, protože CRV musí jet krokem aby na kamenité cestě neprorazilo znovu diferák. Nakonec jsme šťastně dorazili na asfalt. Po chvilce jízdy se před námi otevírá biblické údolí Vallée du Dades. Je to fascinující podívaná na zaoblené kopce, okolo nichž se vinou zelená údolí. Trávíme zde 30 minut kocháním se, než pokračujeme dál. Okolo cesty jsou neustále vidět červeně zbarvené skály a na nich Kasby - hliněné hrady. Hnědočervené skály mají zcela nepochopitelné tvary, některé mají na svém úpatí obrovské kulaté balvany, které tvoří jakoby provazce - je to nádhera. Vzhledem k tomu, že času přibývá a den se krátí, musíme vyrazit do cíle naší dnešní cesty, jímž je město Ouarzazate, kam dorážíme těsně po setmění. Díky bohu, že jsme všichni celí. Jet totiž po setmění po zdejších silnicích je víc než velký hazard, neboť místní řidiči vůbec nepoužívají osvětlení - proč nechápu. Nakonec se ubytováváme ve zdejším kempu, který je „odporně“ civilizovaný a tvoří jej asfaltové nebo štěrkované plochy plné camperů, ve kterých si užívají Afriky u puštěné televize důchodci ze Západní Evropy. Jdeme brzo do stanů, aby jsme zaspali zdejší nepříjemnou atmosféru. Zítra nás čeká přesun do zakázané oblasti k alžírským hranicím do městečka Mhamid - pryč od civilizace .

7. den
Ráno vyrážíme z města až kolem desáté, neboť Jeep měl defekt na přední pneu. Stáčíme se na směr Zagora. Jedeme po asfaltce, která lemuje řeku Draa plnou vody, okolo ní je samozřejmě zcela jiná vegetace, než jsme zatím viděli u vyschlých řek, jenž lemují pouze křoviska. Tady se střídá jeden datlový háj za druhým, všude kolem cesty můžete koupit čerstvé datle. Se stoupajícím počtem ujetých kilometrů stoupá i teplota, míříme na jih k alžírským hranicím. Do města Zagora dorážíme těsně po sobotním súku (trhu) a tak se proti nám z města ven hrnou kupující i trhovci. Zagora má být poměrně velké město, které má podle mapy i vlastní letiště. Ve skutečnosti má jednu hlavní třídu, kterou lemují víceposchoďové domy ve stejném stylu, asi místní „paneláky“. Využíváme možnosti dotankovat u značkové pumpy Shell, ale nemají naftu, tak s trochou nedůvěry bereme zavděk neznačkovou pumpou - to ještě nevíme jaké nás čeká další tankování. Teplota roste, tak si na ochlazení dáváme horký Berber Tee, kupodivu to funguje. Po krátké přestávce pokračujeme dál. Po opuštění Zagory nás čeká před každým dalším městečkem policejní kontrola - blížíme se k alžírským hranicím do zakázané zóny.
Policisté se vždy ujistí, zda víme kam jedeme a když jim na mapě ukážeme směr naší cesty, znovu nás upozorňují na nebezpečí hranice Alžíru. Ukazujeme na GPS, která nás povede, kupodivu vědí o co jde a pouštějí nás dál. Kontrola se opakuje několikrát. O tom, že jsme skutečně na staré obchodní stezce, po které putovaly karavany nás přesvědčuje i tabule s nápisem „Timbouctou 52 jours“ (Timbuktu 52 dnů).
Nejdůkladnější kontrola je před oázou Mhamid, která je posledním místem na Marocké straně. Pak už následuje jen písečná poušť a 5 km vzdálená alžírská hranice. Tady nás zastavuje policejní hlídka vjetím Jeepu do cesty, chtějí vědět zda nebudeme pokračovat dál za oázu, jak se v ní dlouho zdržíme a kam budeme pokračovat - po vysvětlení našich záměrů kam budeme dál pokračovat jsme vpuštěni. Mhamid je malé městečko s prašným náměstíčkem obestavěným hliněnými domy, pohybují se zde ve stylovém modrém oblečení Tuarégové - jinak je město pusté, jedinými turisty jsme zde my. Osvěžujeme se v místním jediném hotýlku, jak jinak než horkým Berber Tee, je ovšem o poznání silnější než jsme zatím pili, po malém šálku úplně cítíme zrychlený tep srdce - je to asi pěkný „magorák“. Pak jdeme koupit pár suvenýrů a rozehráváme tady tak oblíbenou hru na smlouvání - oni ovšem netuší, že my jsme se ji naučili lépe než oni... Po hodinovém smlouvání, kdy se ve dveřích přetahujeme o mého spolujezdce Michala, který je součástí velké komedie o maximální snížení ceny jsme nakonec úspěšní - kupujeme za 25% původní ceny náhrdelník z modrých kamenů, starou dýku a vytoužený bubínek, konečně bude na co hrát. Pak se odebíráme kousek za oázu, když už jsme tady musíme si přece sáhnou na pravý Saharský písek. Asi pět set metrů za oázou začínají duny, mají úplně jiný charakter než na Er Chebbi. Jsou pozvolnější s větší hustotou za sebou a mají žlutší písek. Pořizujeme nádherné fotky, když se na dunách láme sluneční stín. Vidíme první jednohrbé velbloudy, které severněji nenajdete.
Je 48°C a není se kde zchladit a tak jsme rozhodnuti opustit rychle tohle vyprahlé místo, ovšem Jeep Cherokee nám v tom úspěšně zabránil - zapadl tak hluboko do písku, že musíme použít naviják k jeho vyproštění - zdržení nás stojí půl hodiny, lehce po 16 hodině vyrážíme zpět přes oázu Mhamid a vracíme se několik kilometrů zpátky po příjezdové cestě. Pak odbočujeme na prašnou cestu, která podle mapy vede 170 km pouští v blízkosti Alžírských hranic. Zprvu cestu nemůžeme najít - není vůbec značená, až místní domorodci nás na ní navádí, prý po půl hodině narazíme na domek vojenské hlídky, jímž cesta začíná. Pak se dáme vpravo a pořád rovně za nosem, po 170 km narazíme na podobné stanoviště, které bude známkou, že jsme v cíli pouštní etapy. Prostředí se zcela změnilo, něco podobného jinde neuvidíte, rovina ohraničená vpravo skalisky a vlevo Saharskou písečnou pouští, nad terénem se tetelí horký vzduch z kterého vystupují suché stromy a suché drny trávy... asi takhle vypadá savana. Jedeme po prašné cestě, na které je nepřetržitá roleta občas zpestřená ostrým sjezdem do vyschlého koryta řeky, které je plné kamenů. Náš Patrol, který jako jediný díky úpravám může bez obav z průrazu nějakého agregátu na podvozku jet jako o závod, nasazuje rychlost mezi 80 - 90, kdy už vibrace z rolety nejsou znát. Ostatní jedou tak třicítkou, což podstatně mění časový plán. Začíná přicházet soumrak a my s hrůzou pozorujeme, že se blížíme k místu, kde budeme od alžírské hranice vzdáleni pouze 5 km. Jet pouze za osvětlení, které poskytují naše vozy osmdesátkou po cestě, kterou neznáte, je příjemnou změnou do chvíle, nrž na patnáct metrů před sebou zříte asi metrový schod do vyschlé řeky - ještě že Patrol je tak robustní. Instinktivně sahám po vysílačce, abych varoval ostatní, ale marně - odebrali nám je na hranicích. Naštěstí jedou o poznaní klidněji. Abychom se vyvarovali dalších skoků, sedí Michal v okně a z vyššího posedu má lepší přehled. Neustále sledujeme mapu na GPS a přesvědčujeme se, že udržujeme správný směr.
Kolem půlnoci dorážíme do oázy. Prvně se ujišťujeme, zda jsme na marocké straně, snažíme se vyjednat nocleh, ovšem majitel nás chce nechat stát s vozy pouze venku před zdí, což se rovná spaní na poušti - za chvíli nás o tom ujistí škorpion, který se vydal na noční vycházku a nám se ho podařilo nafilmovat. Jak nám vysvětlili naši předešlí průvodci, podobnou havětí včetně hadů se to po setmění ve volném poušti jen hemží. Za stání auta před zdí chce černoch 100 dirhamů a my jsme svolni mu je dát, neboť jsme po dnešním dlouhém dnu unaveni - zřejmě to vycítil a mění svůj požadavek na 100 dirhamů na osobu. Balíme a odjíždíme vstříc černé tmě. Je jedna hodina v noci a tma jak v pytli, všichni jsou unaveni... je rozhodnuto. Rozbalíme tábor na volném prostranství bez zbytečných stromů a křovisek, neboť jak už víme, tak právě tam se může skrývat různá havěť. Auta stavíme do kruhu zadní částí k sobě, rozděláváme střešní stany a jsme šťastni, že nemusíme spát v obyčejném stanu na zemi - je to naše první noc v opravdové poušti. Ještě se chvíli kocháme pro nás exotickým prostředím, ke slovu přichází i slivovička a zpěv. Ráno nás čeká zdolat asi ještě 90 km pouště, než se dostaneme na asfalt, ale to ještě nevíme, že poušť zítra nebude jediným problémem.

8. den
Ráno nás čeká překvapení... večer jsme se domnívali, že jsme na úplné samotě, a teď vidíme, že asi dvacet metrů od nás je opuštěné stavení a několik desítek metrů je vzdálená opuštěná oáza se studnou a pasoucími se velbloudy. Vychutnáváme si ten klid, žádní dotěrní domorodci, žádná civilizace. Náhle si někdo uvědomuje, že je dnes velikonoční pondělí, ale kde v poušti sehnat pomlázku ? Vyrážíme do oázy a palmový list nahrazuje pomlázku. Holky jsou troch v nevýhodě, neboť jsou pouze dvě a nás je velká přesila, ale vzhledem k tomu, že náš pobyt tady ještě neskončil a možná je budeme potřebovat, dostávají mírný „výprask“. Včera jsme to večer trochu natáhli a tak dnes vyrážíme až po desáté, čeká nás zdolat přibližně 90 km pouští a jedním jezerem, které jak doufáme bude vyschlé, neboť jinak by kilometry pěkně narostly. Pak se dostaneme na asfalt.
Začíná být pěkné horko a kvůli kamenité cestě nemůže malé CRV-éčko jet rychle, v našem Patrolu se nedá bez klimatizace vydržet a proto ujíždíme napřed a vždy po několika kilometrech čekáme ve stínu nějakého stromu - ono to tak vychází jeden strom, nebo spíš křoví na několik kilometrů. Najednou zjišťujeme, že jsme píchli naše pravé zadní kolo - je to první defekt a vůbec závada na našem voze v Maroku. Za chvíli k nám přijíždí první auto, které po sto třiceti kilometrech vidíme. Je to MB Unimog v expediční úpravě - sen každého cestovatele. Řidič se starostlivě ptá zda nepotřebujeme pomoc. Vysvětlujeme, že opravu zvládneme sami. Ovšem teprve po ujištění, že za námi jedou ostatní a tak tady nezůstaneme sami pokračuje dál. Vyndaváme sadu na rychle lepení (knoty) a než nás ostatní dojedou máme spraveno, ale CRV-éčko má opět nějaký problém s diferenciálem. Zjišťujeme, že diferenciál není na svém místě - prostě pseudoteréňák do města. Nezávislé zavěšení kol obou náprav je prostě dobré na silnici. Nezbývá něž přivázat uražený diferák kurtou k pomocnému rámu a opustit rychle vražedné horko polední pouště - na konečnou opravu musí auto počkat. Naštěstí se terén mění a kamenitá cesta přechází v hladkou rovnou plochu vyschlého jezera.
Teplota je tak vysoká, že tetelící se vzduch vytváří pověstnou fatamorganu - všichni vidíme v místech, které jsme právě projeli zrcadlící se vodu jezera, které tam není - na hladině se dokonce odrážejí stromy, nepochopitelné co dokáže horký vzduch. Po dalších 40 km míjíme přístřešek vojenské hlídky, který ohlašuje konec naší pouštní etapy a blízkost asfaltové cesty. Tak a jsme na asfaltu, ale CRV-éčko začíná vydávat divné zvuky. Je rozhodnuto, musíme vyndat poloosy a Honda pojede na stále hnaný předek, zadní náhon se zde připojuje automaticky při prokluzu kol - tak ho prostě mít nebude. Vyndavání poloos je utrpením díky úmornému horku, a přestože celá akce netrvá déle než čtyřicet minut, zdá se být nekonečnou. Sláva povedlo se a teď už můžeme jet naplno, rychlost kolem sto dvaceti se zdá po předešlém plazení přímo závratnou.
Zjišťujeme, že městečka, které projíždíme, jsou bez čerpacích stanic a nám kvapem ubývá pohonných hmot. Nezbývá než znovu zvolnit a jet na spotřebu, u našeho Patrolu už hodnou chvíli ručička ukazuje hodně pod rezervu a celá naše posádka ho doslova tlačí očima upřenýma na kontrolku vpřed. Konečně první pumpa, ovšem mohutný černoch, který ji obsluhuje nám sděluje, že má pouze Gazoil - tedy naftu, ostatní s benzíňáky mají smůlu. Tak tankujeme alespoň my, ovšem se značnou obavou zda na tekutinu, kterou černoch žene ruční pumpou do našeho vozu, bude ochoten náš motor pokračovat v jízdě. Motor kupodivu vůbec necuká ani nekouří a tak pokračujeme dál, teď je nutno vylít poslední zbytky benzínu z kanystrů do ostatních vozů - všichni se spravedlivě rozdělují, aby jsme společně dojeli co nejdál. Pumpu s benzínem se nám nedaří najít, všude mají pouze naftu. Nakonec přijíždíme do Bouzakarne, ale ani tady nejsme úspěšní s benzinem, na rozcestí tedy neodbočujeme podle plánu na Guelmim, ale jedeme přímo do Tiznitu. Za městem nás staví policejní kontrola, jedeme totiž ze „špatného“ směru od Alžíru. Je třeba každého prověřit, ke slovu přichází dvoustránkový dotazník v arabštině a francouštině. Já jako průvodce žádám policisty ať ostatní pustí, že dotazník vyplním za ně - finta vychází a kolona za soumraku pokračuje hledat funkční pumpu s benzínem.
Vypadá to na dlouho a policista nehodlá pochopit, že kromě údajů kdy jsme do země vstoupili a kdy hodláme vystoupit mu mohu z osobních dat poskytnou pouze jména, čísla pasů a rodná čísla. On je ovšem zřejmě člověk zvídavý a tak mi lámanou angličtinou vysvětluje, že chce u všech vědět adresu kde bydlí, jména rodičů a jejich adresy. Dochází mi trpělivost a ptám se zda chce i čísla bot, kamarád z vozu mne brzdí. Nakonec po půl hodině vyrážíme za ostatními - nevím zda jste někdy dojížděli auta s půlhodinovým náskokem. Jedeme co to jde, ve tmě po silnici kde ne všechny protijedoucí vozidla svítí. Náš Patrol s rozsvícenými dálkovými světly a horní rampou budí respekt, přesto je stovka, která se objevila na tachometru trochu hazard. Nejvíce se zapotíme když se za pravotačivou zatáčkou bez předchozího upozornění objeví policejní zátaras, který v pravém pruhu tvoří dva kužely a pás s železnými hřeby co kdy někdo chtěl projet. My rozhodně kola prorazit nechceme a tak vůz prudce stáčím vlevo, naproti jede ovšem auto, tak zase prudce vpravo a za urputného kvílení mých pětatřicítek staví třítunový kolos smykem u policisty. Je zjevně vyděšen víc než my a za salutování pouze francouzsky koktá.... "V pořádku pane, v pořádku...". Nezdržujeme se a jedeme dál než se vzpamatuje.
Těsně před Tiznitem dojíždíme naší kolonu, předjíždíme je a jedeme hledat čerpací stanici, kde napojí naše vyprahlé plechové dromedáry benzínem. Sláva, je hned na začátku města. Jedeme ostatním naproti, ti mi hlásí, že Ivo s Jeepem už stojí, došel mu benzín. Otáčíme se a jedeme s kanystrem k pumpě a pak k Jeepu. V půl desáté večer jsme pohromadě a všichni dotankováváme do plna u čerpačky Africa. Zjišťujeme, že v deset zavírá jediný kemp a tak rychle uháníme k jeho bráně. Je obehnán vysokou zdí a nachází se poblíž medíny - Starého města. Rychle něco uklohnit a spát, dnes to byl dlouhý den. Zítra nás čeká prohlídka města Tiznit a nákup ve věhlasných obchůdcích se stříbrem.

9. den
Opět se probouzíme do slunného dne, bohužel v městském kempu, který nemá ideální prostředí. Je sedm ráno a já se marně domáhám vstupu do sprchy, kterou jsme si včera předplatili, správce kempu má zřejmě ještě hlubokou půlnoc, neboť trvalo téměř pět minut než se mi povedlo ho boucháním na okno vzbudit - po krátkém handrkování mi přinesl klíče a já mohl konečně po dvou náročných dnech v poušti vychutnat sprchu. Když se vracím zpět k vozům, všichni už chystají snídani, dnes chceme vyrazit na prohlídku města brzo, abychom se ubránili vedru, které stoupá s přibývajícími hodinami. Kolem poledne se chceme dostat na pláž k Atlantiku. Vyrážíme pěšmo na prohlídku města Tiznit, které je proslulé svými uličkami kde jsou namačkány krámky se stříbrnými šperky. O tom, že jsou Tiznitské šperky uznávané po celé Maroku, se přesvědčujeme v čtvercově uspořádané Kissaria des bijoutiers, kde jsou desítky obchůdků se šperky. Najdeme zde nejen arabské zlaté šperky, ale i originály nebo kopie tradičních berberských šperků. Ceny jsou příznivé a tak vybíráme dárky pro naše blízké. Tiznit je půvabným starobylým městem, je obehnán hradbami z roku 1882, které jsou čtyři kilometry dlouhé. Za bránou Ouland Jarrar najdete i médínu - tedy staré město. Bohužel čas rychle utíká a teplota stoupá, je čas opustit město a vyrazit na pláž. Bohužel přijíždíme na pláž za silného větru, který vytváří na Atlatickém oceánu velké vlny. Bohužel ti co se jdou koupat a vydávají se dál od břehu poznávají na vlastní kůži, že oceán není žádné vnitrozemní moře. Díky velkým vlnám které je nechtějí pustit se nemohou dostat zpět ke břehu a sil jim rychle ubývá. Nakonec vše dopadá dobře a vyčerpané je dostáváme na břeh. Pro všechny je to ponaučení - nikdy nepodceňujte sílu vln oceánu, neboť vás může přemoci.
Nakonec opouštíme pláž a vydáváme se směrem k civilizaci do města Agadir. Jedeme po asfaltové silnici, která nás přivádí k velkoměstu postavenému v evropském stylu. Exotika je nenávratně pryč a nebýt domorodců nabízejících suvenýry ani by vám nepřišlo, že jste v Africe. Ubytováni jsme opět v v městském kempu, který působí stejně šedým dojmem jako samotné město. Večer trávíme procházkou v centru nočního Agadiru, všude jsou vidět neony a luxusní restaurace a obchody, nakonec končíme v restauraci na molu u moře, kde si dáváme evropské pivo. Pomalu se přesunujeme zpět do kempu a jdeme spát.
Zítra nás čeká přesun do Marrakeše - nejvýznamnějšího města centrálního Maroka, které je nazývané „Červenou perlou“, cestou musíme překonat Vysoký Atlas a měli bychom zahlédnout nejvyšší horu severní Afriky jíž je Toubkal vysoký 4.167 metrů.

10. den
Dnešní ráno opouštíme Agadir a vydáváme se přes Velký Atlas do Marrakéše. Přesun přes hory je zajímavý i přesto že cesta vede po asfaltu, všechny nadchne majestátnost průsmyku Tizi-n-Test ve výšce 2.092 m. Na obzoru se tyčí nejvyšší hora J. Toubkal. Pomalu klesáme do údolí malebnou scenérií kvetoucích stromů.
Jabloně, mandloně a broskvoně vystřídají po projetí města Tahanaoute olivovníkové plantáže, pak už nás čeká Marrakéš, kam dorážíme až kolem čtvrté odpoledne, neboť jsme na naší cestě museli překonat vzdálenost přes 400 km a nedalo se jet rychleji než padesátkou. Teď jsme tedy na místě, které by mělo být zlatým hřeb, jenž zakončí naše putování po Maroku - Marrakeš je nazývaná „Červenou perlou“ a hned po vjezdu vás ohromí mohutně působící načervenalé obranné hradby Medíny. Odstavujeme vozy na vyhraženém parkovišti a pěšky se vydáváme na náměstí Place Jemaa el-Fna „Shromaždiště mrtvých“, kde kdysi bývaly na kopích vystavovány hlavy popravených. Dnes toto místo slouží jako tržiště pro turisty a všude po stranách je plno malých krámků přeplněných vším na co si vzpomenete. Vládne tady orientální mumraj, vedle zaklínačů hadů vidíte tanečnice s obrovskými železnými kastanětami a pestrobarevně oblečené prodavače vody. Za každou fotografii musíte zaplatit, ale kdo by odolal vyfotit si z metru černou Kobru nebo Pouštní zmiji, a tak opět cvakají foťáky a odvíjí se pásky našich videokamer. Zůstáváme zde až do pozdních večerních hodin a nasáváme exotickou atmosféru.
Pak se přesunujeme zpět na parkoviště, kolem překrásných historických stavem, které nasvícené vypadají ještě zajímavěji, než odpoledne. Nakonec vyjíždíme za město do kempu, civilizace už se asi nezbavíme. Ráno vidíme krajany, kteří se rozhodli pokořit Maroko v Karose, no každý podle svého, ale nezávidím jim to. Zbývají nám poslední dva dny v Maroku, a tak se vydáváme na cestu k přístavu. Po překonání pětiset kilometrů dojíždíme večer do Meknés, která byla nejmohutnější pevností Afriky. Přesvědčují nás o tom hradby dlouhé 20 km s obrovskou bránou Bab el Mansour, své vozy necháváme v kempu, který je v areálu královského paláce. Večer věnujeme prohlídce Medíny. Brzy ráno vyrážíme na prohlídku rozvalin římského města Volubilis, kde jsou zachovalé antické sloupy a mozaiky. Pak vyrážíme na sto osmdesát kilometrů dlouhou cestu do Ceuty. Po překonání hranic, které nás stálo dvě hodiny našeho času jsme konečně v Ceutě, která je pod správou Španělska. Zbývá dotankovat a rozloučit se s Marokem - za rok naviděnou !!!
Teď musíme čekat na nalodění, bohužel se nedostáváme do prvního trajektu a tak opouštíme Africký kontinent až v jedenáct hodin večer, přes Gibraltar se plavíme zpět do Evropy na půdu Španělska, odtud nás čeká třídenní cesta domů.