Rumunsko s vozy - Archiv expedic

Ukrajina - offroad

(19.9.- 27.9.2014)

Na sklonku září jsme vyrazili v počtu 7 vozidel na expedici do válkou zmítané Ukrajina do oblasti Podkarpatské Rusi. Tentokrát jsme si nejen díky počasí zažili každý den nějaké to dobrodružství.

Letošní podzimní Ukrajina se skutečně vydařila, o dobrodružství skutečně nebyla nouze. I přes probíhající válečný konflikt na východě této země jsme při našem pobytu na Podkarpatské Rusi neměli naprosto žádné problémy, žádná omezení ani s vojskem ani s místní policií. Překročení hranic tam i zpět nám nezabralo více jak 1hodinu. Těšíme se na jaro, až se do tohoto malebného kouta Ukrajiny opět vrátíme.

Reportáž v časopisu Off Road 6/2014

Datum	Zpráva
27.9.	2:00 hod. - Sjíždím z dálnice a zastavuji v Maďarsku organizační Toyotu, kouří se od pravého předního kola. Po podrobné prohlídce zjišťuji, že se uvolnila kontramatice ložiska pravého předního kola. Kolo drží už jen na kotouči zasunutém v brzdiči. Vše je tak vymleté, že bez kompletní výměny náboje, který nemám, je další jízda naprosto vyloučená. Na řadu tedy přichází "rychlá akce", neboť v 11.30 hod. mi letí letadlo z Ruzyně, které musím stihnout a já stojím s nepojízdným autem ve 2 hodiny v noci 750 km od letiště někde v maďarských polích. Volám tedy kluky, kteří vyrazili napřed, aby se pro nás vrátili a odvezli mě do ČR. Auto necháme u přilehlé hlídané vrátnice, budeme se sem muset vrátit s díly potřebnými k opravě. Kluci dorazili a začíná stíhací jízda. Z Prahy vyráží Škoda Octavia směr Břeclav, abych mohl přesednout a jet na Prahu - na letiště výrazně rychleji. Vše se podařilo, na letiště jsme dorazili 5 min. před zavřením "ček-inu".
27.9.	1:00 hod. - Cesta ubíhá dobře, žádný provoz.
26.9.	Budíček byl za rozbřesku. Většinu účastníků čekala cesta domů. Kdo chtěl mohl se přidat k organizační Toyotě a pokračovat ještě v pátek, projet další poslední plánovaný hřeben, který jsme vzhledem k počasí a technickým problémům nestihli do pátku. Z kempu jsme vyrazili všichni společně v 7hodin ráno. V údolí na silnici jsme byli kolem 10. hodiny. Zde jsme se rozdělili, většina aut vč. Mirečka se odebrala směr k domovu a skupina třech vozů - organizační Toyota LC105, Milan s Jeep Rubiconem a Luboš s Defenderem, pokračovala dál na jih, zdolat poslední plánovaný úsek cesty na Ukrajinsko Rumunských hranicích - dfkt úsek na hranicích EU, kam máme tradičně oficielní povolení vjezdu, bez kterého je sem vjezd zakázán. Po několikakilometrovém průjezdu údolím až na jeho konec nás čekal výjezd 3km na redukovanou 2 až na hřeben. Nahoru jsme dorazili v poledne, dali krátký ale vydatný oběd, začalo zase pršet. Jedeme po úzkém zalesněném hřebenu, sjíždíme po cestě do dalšího údolí. Sjezd je skutečně zajímavý - pomalu na redukovanou jedna kamenopádem až dolů do potoka, všichni máme trochu toho adrenalinu, jak má na takovéto výpravě být. Dál jsme pokračovali několik kilometrů po cestě přímo širokým korytem říčky až k silnici, která vede asi 5km nahoru přímo na hranici k zavřeným vratům z pletiva. Jen co jsme k nim dorazili, spustil se silný déšť a padla mlha - klasické podzimní Karpaty. I přes toto nepříznivé počasí jsme celou cestu projeli. A kolem pramenů Bílé Tisy jsme na sklonku odpoledne sjeli z druhé strany zpět do údolí, z kterého jsme dopoledne vyjížděli na hřeben. Rozhodli jsme se, že bez dalšího otálení vyrazíme rovnou non-stop k domovu. Na hranicích Ukrajiny a Rumunska jsme byli se soumrakem.
25.9.	Jasné ráno. Jsme na polonině Černá Hora. Při odjezdu z kempu zdoláváme velice podmáčený potok a sjíždíme prudkým klesáním zpět dolů do údolí. Tam dotankováváme z vlastních zásob Mirečkova Mercedesa ML, který si nedá říct a přes hrozící poškození jeho Mercedesu vzhledem k obtížnosti terénu, chce pokračovat s námi. Dole v údolí dáváme levou a stoupáme opět na hřeben poloniny Černá Hora. Cesta nahoru je po letošních deštích opět o něco více vymletá, rozporka střídá rozporku, z levého kraje na pravý a stále výš a výš. Po asi 4 km proráží Mireček na mercedesu pneumatiku - velký boční průraz, se slovy "jedu dokud se auto nezastaví úplně" obouvá tedy originál dojezdovou gumu a pod plným plynem pokračuje kluzmo dál. Po dalším jednom kilometru jsme ale museli zastavit na 5 hodin - prasklý levý přední měch na Touaregu. Pro opravu bylo nutné vybudovat v lese truhlárnu a zámečnickou dílnu, abychom vyrobily dorazy a distanční tyčky. Během trvající opravy Bořek s Magdou usmažili na plátky několik obrovských hřibů, které jsme v okolí asi 30m kolem nás našli. V závěru odpoledne jsme i s opraveným Touaregem a s Mirečkem na dojezdovém kole dobili hřeben. Západ slunce nad Hoverlou - největší horou Ukrajiny byl ten večer skutečně nádherný. Opět jsme zakempovali na hřebenu ve výšce 1800 mnm. Byl to poslední večer na Ukrajině, pro ty kteří v pátek - v plánovaný den odjezdu, se ubírají k domovu. Udělali jsme vydatný oheň, dopili co zbylo, spát se šlo až nad ránem.
24.9.	Ráno úplně vymetená modrá obloha a nás čeká polonina Swidovec, jsem nadšen!! V 9.30 vyrážíme na vrcholový výjezd na tento hřeben. Ostré slunce nám rychle vysušuje cestu a tak rychle postupujeme. Závěrečná napojovací hřebenová cesta se klikatí po úzkém zalesněném hřebenu. Je neuvěřitelné, jak umí příroda kopce vymodelovat. Těsně před polednem vyjíždíme na Swidovec, je jasno a my si z vrcholu ukazujeme všechny podkarpatské poloniny - je to paráda! Vše ještě umocňuje sněhový poprašek na hraně celého hřebenu, který v noci napadl. Dole prostě pršelo a nahoře padal sníh. Za následující 2 hodiny se nám daří celou poloninu projet. Na konci na nás čeká Milan s Mirečkem (zubařem, který nám v minulých dnech velmi pomohl), jeli společné Mirečkovým Mercedesem nahoru na poloninu nám naproti. Jeli až do chvíle, dokud nezapadli, takže naše shledání začíná vyproštěním Mercedesu na kraji cesty nad hlubokou roklí. Kam se ale s Mercedesem vydal a kam až na sjetých zimních pneumatikách a bez redukce (má ML bez offroad paketu) dojel - no klobouk dolu. V nedaleké salaši jsme si všichni dali k obědu výbornou domácí polévku, kterou nám Mireček osobně uvařil - velice milý a ochotný člověk, ostatně stejně jako většina místních. Poté jsme se přesunuli dolu do města, dotankovali PHM, dokoupili zásoby, doplnily vodu a pozdě odpoledne jsme vyrazili zdolat další poloninu. Čekal nás nyní výjezd na "Dómiky" byl to velký offroadový zážitek, jako vždy. Redukovaná 1, místy 2 a 30 min. velmi prudké stoupání po kamenech. Někteří cestou natrhali i několik velikých zdravých hřibů, na Mirečkově Mercedesu jsme opravili dva defekty. S výhledem na rudě zbarvený západ slunce na Karpaty, kempujeme na "Dómikách" - na pastvině - na hranici lesa přímo pod nejvyšší horou Ukrajiny ve výšce 1800 mnm.
23.9.	Probouzíme se a svítí slunce!! Rychlá snídaně, u ohně dosušujeme oblečení jak se dá - shořely jedny boty a jedny kalhoty :-). Vstříc dobrodružství dalšího dne vyrážíme v 9.30 hodin - neprší a technika vč. opravené panhardky na Mercedesu drží a pracuje jak má. Dnes bychom chtěli konečně vyjet na plánovaný první vrchol tohoto hřebene. Dnes nádherný trip, bezva offroad, jeden výjezd střídá druhý, krásné výhledy do okolí, projíždíme panenskou přírodou ukrajinských Karpat. Po celý den využíváme plně terénní schopnosti našich vozů. Užíváme si ten správný offroad. Kolem poledního přišel na řadu nejobtížnější úsek resp. výjezd dnešního dne - prudký výjezd po nakloněné lesní cestě - ve výjezdu dvě menší zatáčky, pak levá do hluboké erozní rýhy ve svážnici, pak pravá a touto prudkou cestou pravými koly v hluboké erozní rýze, v bočním náklonu pod plným plynem 200m nahoru. První vyráží organizační Toyota, uprostřed zůstává viset na nápravách, kousek potáhnout navijákem, zadout a za chvíli je nahoře. Druhý jede Marek s Mercedesem G, zjišťujeme, že nejde přední uzávěrka diferenciálu, ale to nevadí, je to Géčko, to ten kopec musí dát. Výjíždí první stoupání, pak levá, ale moc brzy, takže pomalu a pak na "špéry" pod plynem, aby dostal kinetiku, Mercedes se vzpíná, rozjíždí a před tím nejobtížnějším místem tohoto úseku se převrací na bok do erozní rýhy. (Marek nestihl srovnat volant - je nutné řídit jednou rukou, dvěma to v takovýchto místech prostě nelze stihnout). Nic se neděje, za 5 minut je auto za pomoci navijáku zpět na kolech - bez jakéhokoliv poškození, ale chlapi v Mercedesu mají za sebou nezapomenutelný zážitek :-). Po Mercedesu vyjíždí již "vybroušenou" cestou po předcházejících vozech, postupně každé další vozidlo - Jeepy Rubicon, LR Defender a další Mercedes G vč. Touarega - jediným vozem s nezávislým zavěšením všech kol na této výpravě, až na vrchol kopce. Výjezd každého jednotlivého vozu je skutečnou podívanou, auta proskakují jednotlivými hlubokými dírami, občas kola ve vzduchu - jen neubrat plyn. Po tomto obtížném úseku a následném hřebenu následuje "nevinná" loučka - výjezd po cestě bukovým lesem na platíčko a pak 20m levá nahoru po mokré trávě. Stav cesty je vzhledem k probíhající těžbě dřeva místními pásovými traktory dost neutěšený. Za přihlížení místních dřevařů se pod 20-metrovou loučku dostáváme na redukovanou 3, plný plyn a komplet uzávěrky dif.. Zmíněnou závěrečnou 20 m loučku dává nahoru jen Luboš s Defíkem a Bořek s Géčkem, ostatní jedou nahoru na mechanickém navijáku místního pásáku. Zážitek jak pro nás všechny, tak pro místňáky. Odpoledne se nám daří vyjet až na hranici lese do výšky 1400 mnm. Odtud postupně stoupáme po nezalesněném travnatém hřebenu dvoukilometrovým výjezdem až na vrchol poloniny, konečně ty nezapomenutelné podkarpatské výhledy snad na celou Podkarpatskou Rus (oficielní název v rámci Ukrajiny je Zakarpatsko, ale pro místní stále Podkarpatská Rus - jak za bývalého prvorepublikového Československa). Všichni v úžasu hledíme na desítky okolních kopců, Podkarpatská Rus jako na dlani. Na sever od nás je polonina Swidovec, na kterou míříme, a tak vyrážíme dál. Nyní prudké klesání úzkými serpentinami po kamenech, poté bukovým lesem, do kterého se cesta noří. Následující hodinu klesáme na redukovanou jedna do sedla mezi poloninami. Projíždíme první úzké sedýlko, cesta je podmáčená s hlubokými kolejemi a začíná zase pršet, přichází mlha. Za soumraku zůstáváme kempovat v bukovém lese se staletými buky v jednom z projížděných sedel. Oheň zde již hoří neboť tu místní právě dnes těžili dřevo a tak za stále probíhající ochutnávky karibského rumu, k němu usedáme. Chvíli u ohně, chvíli pod nataženou plachtou – podle momentální intenzity deště. Již za tmy kolem nás projíždí dva offroady s mastňáky - jeden z řidičů je Vasil – místní lovecký průvodce, kterého jsme potkali minulý rok , taktéž v noci, ale úplně v jiné části Karpat - neuvěřitelná náhoda. Zjišťujeme po telefonu pozici Milana, který vezl Radka na letiště - Jeep, kterým ho tam vezl se v Košicích pokazil, Milan tedy sehnal z půjčovny jiné auto a vrací se zpět za námi na Ukrajinu, setkat se máme zítra kolem poledního na konci Swidovecké poloniny.
22.9.	V noci na dnešek bylo jasno, při snídani se nebe zatáhlo a my vyrážíme po deváté hodině opět za deště dál po hřebenové cestě plánovaným směrem. Opět jedna hluboká bahenní louže střídá druhou, celý den na redukovanou, uzávěrky dif, občas někdo na navijáku či na kurtě, probíjíme se za neustávajícího deště dál po hřebenu. V jedné z hlubokých kaluží zapadla org.Toyota, k tomu zutá pneumatika, není strom, za který se navijákem vytáhnout, nastavujeme dlouhé kurty, celé lano, stále prší silněji a silněji. Po vyproštění a opravě pneu zapadají postupně některé další vozy, prostě offroad, jak má být :-). V podvečer jsme zakempovali na menším hřebínku u bukového lesa. Padá tma, je mlha, trochu fouká a stále prší. Dnes jsme za celý den ujeli jen 8 km - prostě Karpaty :-). O půlnoci se trochu vyčasilo, tak děláme pozdní oheň, abychom usušili alespoň boty a základní oblečení - všechno máme mokré. Telefonem zjišťujeme stav Radka v nemocnici - je v pořádku, dozvídáme se, že zítra ho propustí z nemocnice. Samozřejmě, že vzhledem k rozsahu zranění je nutné, aby odjel domů, dohoda tedy zní: Milan, který přebývá v hotelu vedle nemocnice, ho naloží, odveze na nejbližší letiště - tedy do Košic, odkud odletí domů a pak se Milan vrátí zpět za námi. U ohně, stejně jako po celý den, lehce degustujeme různé druhy zakoupeného rumu. Spát jdeme nad ránem.
21.9.	V noci pršelo, ráno chvilku azuro, po snídani se zatáhlo a my sjíždíme do údolí. Cestou dolu vytahujeme zapadlý náklaďáček místních domorodců, který nám brání v cestě. V údolí přejíždíme asi 20 km po asfaltu k nájezdu na hřebenovou cestu, po které plánujeme přejezd Podkarpatské Rusi od jihu až na sever. Spěcháme, neboť stoupání na první hřeben je velmi strmé a jestli začne pršet, tak se nahoru pravděpodobně touto cestou prostě nedostaneme. V údolí ještě doplňujeme zásoby - několik lahví různého druhu karibského rumu, který jsme pak v následujících dnech průběžně "degustovali" :-). Přes dvorek jedné z usedlostí, na který nás pani máma nadšeně sama poslala, aby nám ve výstupu na vrcholovou cestu pomohla, vyjíždíme prudkým stoupáním po pastvinách stále výše. Začíná pršet, a tak uháníme, ať jsme nahoře. Deset min po našem výjezdu na hřebenovou cestu se spustil velmi silný déšť. Cesta je velice rozbitá,celé odpoledne postupujeme pomalu. Jedna hluboká bahenní louže střídá druhou, zvednuté podvozky, redukce, uzávěrky - pěkná "orba", jak má být :-) - tak, jak to obvykle v ukrajinských Karpatech bývá. Později odpoledne hlásí Bořek do vysílačky rány od podvozku - je to prasklá panhardka. Stále prší a my pod plachtou za prudkého deště vyndáváme panhardku, neboť s prasklou auto nemůže dál pokračovat. Demontáž trvá hodinu, nasedáme s panhardkou do organizační Toyoty, abychom ji sjeli do údolí zavařit. Při odjezdu, když objíždím nepojízdný Mercedes, propíchávám o hřebíky v hlubokém bahně obě levé pneumatiky - to je tedy pech. Všude hluboké bahno, hever pořád klouže, do toho prudký déšť. Oprava pneumatik nám zabírá dvě hodiny. Nakonec tedy vyrážíme po 3 hodinách do údolí najít svářečku. Dnes je na Ukrajině svátek, tak nikdo nepracuje. S najitím svářečky nám pomáhá "Míra zubař", kterého jsme potkali při nákupech v údolí. Když se se svařenou panhardkou vracíme za ostatními na hřeben, inkasuji telefon, že při řezání dřeva na oheň, neboť v místě poruchy Mercedesu jsme se rozhodli zakempovat, spadla Radkovi Kolečkovi "pilařovi", pro kterého to je první taková expedice, větev na hlavu a má hluboko proseklou hranu na hlavě a s Milanem míří do nejbližší nemocnice. Jedeme tedy místo zpět k ostatním za nimi, abychom zajistili maximální zdravotní péči. Setkáváme se u "Mirečka" doma, jeho sestra pracuje v nemocnici, Milan s Radkem, Mirečkem a jeho sestrou tedy jedou do nemocnice a my se vracíme k ostatním, abychom zprovoznili Mercedes. Je noc, mlha, prší a my se již zmíněnou hodně rozbitou cestou probíjíme na hřeben. Při osazení panhardky zpět ji musíme rozbrušovačkou, kterou obvykle nevozíme a kterou náhodou vezl Míra ve svém Touaregu, upravit. Míra s rozbruskou ve VW nás zachránil :-). Na konec tedy je "Géčko" v cajku a my usedáme k ohni. Po telefonu zjišťujeme, že Radek v nemocnici má 15 stehů na hlavě, dreny a že v nemocnici musí zůstat. Milan tedy zůstane u něj v blízkém hotelu. Po velmi náročném dni jdeme spát až po půlnoci.
20.9.	Ráno budíček, před polednem překračujeme hranice "válečné" Ukrajiny. Byť na Ukrajině probíhá válka a v celé zemi je mobilizace, tak na hranicích jsme pobyli asi 1 hodinu, bez jakýchkoliv problémů. Pak hned za hranicemi natankovat PHM, koupit cigarety a nějakou tu lahvinku alkoholu. Při nákupu potkáváme "Mirečka" s Mercedesem ML - místní rusínec se zubařskou praxí v Karlových Varech - prostě potkáváme na Podkarpatské Rusi krajana - jak to tak zde často bývá :-). Odpoledne tříhodinový výjezd na redukovanou jedna a dvě na nejvyšší horu Marmoroských Karpat. Nádherná offroadová cesta. Za jasného počasí vyjíždíme na sklonku dne až cca 50 výškových metrů pod vrchol ve výšce 1800 mnm. Je nádherný výhled, kempujeme v sedle pod vrcholem s výhledem na západ slunce. Děláme oheň, dáváme Bacardi a probíráme zážitky. Padá mlha a začíná pršet.
20.9.	Brzy ráno odjezd, z Prahy vyjíždím s organizační LC105 sám, všichni účastníci se přidají po cestě. S prvním vozidlem - Markovým Merecedesm G se potkáváme za Bratislavou. Jednomu z Rubiconů praskl večer před odjezdem oběhový řemen, ráno tedy ještě v servisu měnil kladku a řemen, tři Jeepy Rubicon nás tedy společně dojíždějí až před Budapeští. S Bořkem a Magdou v Mercedesu a Lubošem s Defenderem se potkáváme až těsně před rumunskými hranicemi.Míra Spořílek vyjel pozdě, při balení se mu nevešlo vše do vozu, tak musel přebalit auto a dojel nás se svým Touaregem až v Baia Mare. V 10.00 hod. večer kempujeme v Rumunsku, před Ukrajinskými hranicemi, nakonec jsme v počtu 7 vozidel komplet.